Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court delay damages, ruling no constitutional violation occurred. The court found the delay did not infringe fundamental rights. The court held that mere procedural delays do not automatically constitute a constitutional violation. The court emphasized that the applicant failed to prove a causal link between the delay and damages. The court noted the applicant did not utilize available remedies to prevent the delay. The court concluded that the lower courts correctly denied compensation for the delay. The court ruled that the delay was not attributable to a constitutional breach. The court determined the applicant's claim lacked sufficient factual basis. The court affirmed the lower courts' decision on damages. The court rejected the argument that the delay violated fundamental rights.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. Vlastislavy Šenarové, právně zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2011 č. j. 27 C 50/2011-26, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2012 č. j. 20 Co 487/2011-51 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 č. j. 28 Cdo 2076/2012-70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 29. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Dne 6. 8. 2010 uplatnila žalobkyně u žalované nárok na náhradu škody ve výši 116.109,59 Kč s příslušenstvím, kterou jí žalovaná měla způsobit nesprávným úředním postupem soudu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2004 sp. zn. 15 C 87/2001 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit protistraně částku 200.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do 10. 6. 2001 a dále s úrokem ve výši 26 % ročně od 11. 6. 2001 do zaplacení. Ve věci podané odvolání ze dne 30. 7. 2004 bylo Městskému soudu v Praze předloženo až na základě předkládací zprávy ze dne 24. 10. 2006. Městský soud v Praze napadený rozsudek potvrdil svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2007. Dne 17. 9. 2007 uhradila stěžovatelka jistinu pohledávky a dne 13. 8. 2009 úroky z prodlení. Podle stěžovatelky vznikly v řízení průtahy, neboť od podání odvolání do předání spisu odvolacímu soudu uplynuly více než dva roky. Tím vznikla stěžovatelce škoda, jejíž výše odpovídá úrokům z prodlení, které za toto období uhradila žalobcům.

Stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody byl zamítnut ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, s tím, že mezi průtahy v řízení a vzniklou škodou v podobě úroků z prodlení není příčinná souvislost, neboť povinnost uhradit úroky z prodlení vzniká již prvním dnem prodlení dlužníka a nikoli deklaratorním rozhodnutím soudu. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.

Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že sám soud prvního stupně konstatoval, že k průtahům v řízení došlo v době od 27. 10. 2004 do 3. 2. 2005 a od 28. 2. 2005 do 24. 10. 2006. Průtahy v řízení tak trvaly 702 dní, tedy více než 23 měsíců. Stěžovatelka má za to, že pokud by nebylo nesprávného úředního postupu u Obvodního soudu pro Prahu 1, škoda by nikdy nevznikla. Bylo právem stěžovatelky se odvolat proti nepříznivému rozhodnutí soudu a zcela legitimně očekávala, že soud rozhodne v přiměřené lhůtě. Toto legitimní očekávání stěžovatelky ovšem naplněno nebylo, neboť soud prvního stupně odeslal dotčený spis odvolacímu soudu až za dva roky po podání odvolání. Podle náhledu stěžovatelky se v předmětném případě jednalo o specifickou situaci, kdy soud prvního stupně neodeslal spis odvolacímu soudu, aniž by ve věci cokoliv činil či mu v tom bránily jakékoliv právní překážky. Za této situace pak zcela nepochybně existuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou, která tím vznikla stěžovatelce. Stěžovatelka má za to, že postupem obecných soudů byla dotčena na svých základních právech, jež jsou jí garantována čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Dle náhledu Ústavního soudu nelze přistoupit na argumentaci stěžovatelky, podle níž je třeba rozlišovat situace, kdy dochází k průtahům "běžného typu" vznikající odročováním jednání, přičemž průtahy pak spočívají v nepřiměřené délce řízení jako celku a předmětného případu, kdy došlo k průtahům tím, že nalézací soud neodeslal dva roky spis odvolacímu soudu, a to aniž by mu v tom bránily jakékoliv objektivní překážky. Průtahy v řízení jako takové jsou způsobeny především nečinností soudu, skutečnost, že dochází k odročování jednání, ještě samo o sobě neznamená, že ve věci musí nutně docházet k průtahům. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl v dané věci k závěru, že ve věci sice došlo k průtahům v řízení, nicméně stěžovatelce náhrada škody nepřísluší, neboť ze strany obecných soudů nebyla dohledána příčinná souvislost mezi průtahy a vzniklou škodou. Je nepochybné, že výše úroků byla ovlivněna délkou soudního řízení, nicméně nelze bez dalšího dávat rovnítko mezi délku řízení a výši úroků z prodlení. Důvodem je především ta skutečnost, že, jak ostatně uvedly již obecné soudy, povinnost uhradit úroky z prodlení vzniká již prvním dnem prodlení dlužníka a nikoliv až deklaratorním rozhodnutím soudu. Dle náhledu Ústavního soudu je v projednávaném případě podstatnou především ta skutečnost, že z dotčené ústavní stížnosti ani souvisejících soudních rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka proti namítaným průtahům jakkoli brojila, tzn., že nevyužila dostupných prostředků k tomu, aby vzniku průtahů zamezila. Na tomto místě je třeba připomenout možnost postupu podle ust. § 174a odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů, v platném znění, a podat návrh na určení lhůty k provedení úkonu, příp. mohla též stěžovatelka na tvrzené průtahy v řízení podat stížnost předsedovi příslušného soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu