Constitutional Court dismisses appeal against detention orders citing sufficient legal grounds and proportionality.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Miroslav Klösela against detention orders from the Regional and District Courts in Zlín. The petitioner argued that the courts failed to provide specific reasons for detention, relying solely on threats of high penalties without addressing his specific circumstances. The court ruled that the lower courts properly balanced the severity of the threatened penalty against mitigating factors, ensuring the detention measures were legally grounded and proportionate.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court will not review detention decisions unless they lack legal basis or are in extreme contradiction with constitutional principles, provided the courts have rationally weighed the threatened penalty against mitigating circumstances.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele Miroslava Klösela, t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Melánií Pyszkovou, advokátkou se sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. února 2013 č. j. 6 To 65/2013-45 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. února 2013 sp. zn. 0 Nt 252/2013, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky ve Zlíně, jímž označený soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou jeho stížnost směřující do tamtéž označeného (a rovněž ústavní stížností napadeného) usnesení Okresního soudu ve Zlíně, kterým bylo rozhodnuto, že (I.) se stěžovatel podle § 72 odst. 1 tr. řádu ponechává ve vazbě, (II.) podle § 71a tr. řádu se zamítá jako nedůvodná jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, (III.) podle § 71 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, že vazební důvod dle § 67 písm. a) tr. řádu trvá nadále, (IV.) podle § 73b odst. 4 tr. řádu, že důvody vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu a dle § 67 písm. c) tr. řádu pominuly, (V.) podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, že se písemný slib stěžovatele nepřijímá, (VI.) podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu, že se zamítá návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a konečně (VII.) podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu, že se nabídka záruky důvěryhodné osoby, a to Dagmar Hauserové, nepřijímá.
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ohledem na zevrubně rozvedené výhrady, mířící do (stěžovatelem tvrzené) nekonkrétnosti a nedostatečnosti rozhodovacích důvodů, jimiž obecné soudy závěry o vazbě podložily, těmto souhrnně vytkl, že svá rozhodnutí podložily toliko hrozbou vysokého trestu, aniž by reflektovaly požadavky z judikatury Ústavního soudu plynoucí (jmenovitě nálezů
sp. zn. I. ÚS 432/01
a
III. ÚS 566/03
, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz); v důsledku toho se posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, do úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 18/96
,
IV. ÚS 137/2000
,
III. ÚS 121/02
,
I. ÚS 585/02
,
III. ÚS 1926/10
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí uvedených v § 134 odst. 2 tr. řádu ve spojení s § 73c tr. řádu - oproti výtkám stěžovatele prezentovaným v ústavní stížnosti - jednoznačně obstojí. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele zákonným a racionálně přezkoumatelným způsobem náležitě vypořádaly, v důsledku čehož lze jejich úsudek podřadit pod výraz (ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Nutno zdůraznit, že z pohledu dosavadní důkazní situace a jejího hodnocení pouze pro účely vazby soudy přesně vyjmenovaly důvody, o něž se jejich poukaz na v posuzované věci konkrétně a individuálně hrozící vysoký trest opírá. Učinily tak náležitě s přihlédnutím ke specifickým a stěžovatelem tvrzeným konkrétním okolnostem, které případně (mají-li kontextuální váhu) jinak obavu z útěkového jednání předvídaného v ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu zeslabují (jsou s to ji oslabit), jimž však v předmětné věci z hlediska proporčního poměřování (hrozícího trestu a významu těchto okolností) rozhodného pro závěrečný úsudek o naplnění podmínek vazby dostatečnou intenzitu nepřisoudily (srov. kupř. nález
sp. zn. III. ÚS 566/03
, při obdobné aplikaci kritéria obsaženého v § 14 odst. 3 věta za středníkem zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku implicite). Pokud stěžovatel v této souvislosti tvrdil, bez přiměřené reflexe závažnosti nastalé situace spjaté s předmětným trestním stíháním, resp. jeho zatím orgány činnými v trestním řízení předpokládaným minulým jednáním, že jsou odůvodnění soudu v některých ohledech spekulativní, z povahy věci plyne, že tomu ani jinak stran jistých soudem předložených úvah (v této fázi řízení) být nemůže; rozhodující přitom z pohledu ústavněprávního je, že nejsou projevem svévole a zohledňují racionálně posuzované objektivní konstelace (srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 62/96
,
II. ÚS 124/97
,
IV. ÚS 137/2000
,
III. ÚS 566/03
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Za této ústavně konformní argumentační pozice odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel zásah do jeho ústavně zaručených práv neprokázal, pročež Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu