Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 721/13 ECLI:CZ:US:2013:2.US.721.13.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses taxpayer's appeal as manifestly unfounded, ruling ordinary courts correctly applied tax law.

Numero d'incarto II.ÚS 721/13
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the Constitutional Complaint filed by a regional hospital against tax authority decisions regarding late tax filings. The taxpayer argued that the tax authority incorrectly stopped proceedings by missing a deadline, claiming legal uncertainty should favor private entities. The court determined that ordinary courts had already thoroughly examined these arguments and correctly applied the '3+0' rule for tax deadlines, finding no constitutional violation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a complaint as manifestly unfounded if the contested decisions were made in accordance with the principle of judicial independence and the applicant's arguments were already fully addressed by ordinary courts.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Complaint Manifestly Unfounded Tax Deadline Preclusion Judicial Independence Ordinary Court Review Tax Law Interpretation Constitutional Review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
§ 47 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
Finanční úřad v Ústí nad Labem řízení zastavil s odůvodněním, že byla zmeškána lhůta podle § 47 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť lhůta pro vyměření nebo dodatečné stanovení daně uplynula dne 31.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Krajské nemocnice, příspěvkové organizace, se sídlem Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A, zastoupené JUDr. Miroslavem Dubranem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Teplice, Krupská 33/20, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem č.j. 187546/09/214913507506 ze dne 8. 9. 2009, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2009 č.j. 14149/09-1500-506191, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2012 č.j. 15 Af 30/2010-22 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012 č.j. 1 Afs 82/2012-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V ústavní stížnosti uvádí, že dne 24. 8. 2009 podala dodatečné přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005 s tím, že důvody pro jeho podání byly zjištěny dne 21. 8. 2009. Finanční úřad v Ústí nad Labem řízení zastavil s odůvodněním, že byla zmeškána lhůta podle § 47 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť lhůta pro vyměření nebo dodatečné stanovení daně uplynula dne 31. 12. 2008, aniž byla prodloužena ve smyslu § 47 odst. 2 citovaného zákona. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu. Kasační stížnost proti jeho rozhodnutí Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rovněž zamítl.

Správní orgány i obecné soudy vycházely při výkladu ustanovení § 47 daňového řádu z nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1611/07

, který překonal právní názor, že daňová povinnost podle § 47 zákona o správě daní a poplatků prekluduje po uplynutí tří let od konce roku, v němž daňový subjekt podal nebo měl podat daňové přiznání (tzv. pravidlo "3 + 1"), a zakotvil, že tato lhůta počíná běžet od konce zdaňovacího období, za něž se daňové přiznání podává (tzv. pravidlo "3 + 0"). Tento závěr byl ve vztahu ke všem typům daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, potvrzen také rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, přičemž Nejvyšší správní soud uvedl, že počátek běhu lhůty je třeba počítat shodně jako v případech řízení zahájených správcem daně z moci úřední, tak v případech, kdy dává podnět k jeho zahájení, resp. zahajuje řízení daňový subjekt.

S uvedenými závěry stěžovatelka nesouhlasí a je přesvědčena, že dodatečné přiznání k dani bylo podáno v zákonné lhůtě a řízení bylo zastaveno protiprávně. Dle jejího názoru je výklad uvedeného ustanovení nejednoznačný, přičemž nejasnost právní úpravy musí být vykládána vždy ve prospěch soukromého subjektu (v této souvislosti odkazuje i na uvedený nález Ústavního soudu). Nejasnost, do kdy lze doměřit daň - ať již jde o právo veřejného orgánu doměřit daň daňovou kontrolou nebo povinnost daňového subjektu podat dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost vyšší - je tedy třeba vykládat tak, že je to ve lhůtě počítané podle pravidla "3 + 0". Naopak nejasnost, do kdy smí soukromý subjekt cestou dodatečného daňového přiznání snížit již splněnou daňovou povinnost, musí být vykládána v souladu s pravidlem "3 + 1".

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se veškerými námitkami stěžovatelky (shodnými jako v ústavní stížnosti) důkladně zabývaly. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění s argumentací stěžovatelky, týkající se výkladu a aplikace dotčeného ustanovení 47 zákona o správě daní a poplatků velmi podrobně a srozumitelně vypořádal, přičemž poukázal na svou judikaturu vztahující se k dané problematice (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 27/2009 - 98, č. 2230/2011 Sb. NSS, čj. 5 Afs 15/2009 - 122, č. 2229/2011 Sb. NSS, čj. 5 Afs 28/2011 - 70). Zdůraznil podstatu prekluze spočívající v tom, že uplynutím lhůty podle § 47 zákona o správě daní a poplatků zaniká právo správce daně daň stanovit. Z toho důvodu se účinky prekluze uplatní shodně pro obě strany, tedy jak pro správce daně, tak pro daňový subjekt.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěr, dle nějž způsob počítání běhu prekluzivní lhůty podle § 47 zákona o správě daní a poplatků vyjádřený v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1611/07

, je třeba vztáhnout nejen na lhůtu pro vyměření či doměření daně, ale také na lhůtu pro účinné podání dodatečného daňového přiznání, je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Odůvodnění napadených rozhodnutí nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud neshledává, s ohledem na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, důvod se k věci duplicitně vyjadřovat.

Vzhledem k tomu, že, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu