Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to Supreme Court's procedural ruling on standing.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's dismissal of her appeal. The applicant argued that the Supreme Court violated her right to a fair process by treating her appeal as inadmissible based on procedural standing rather than legal assessment. The Court ruled that the lower courts' decisions were sufficiently reasoned and that the applicant's complaint failed to reflect the full context of the case.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive correctness of ordinary court decisions and dismisses complaints that do not demonstrate a violation of constitutional principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Ludmily Čepelákové, zastoupené JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem v Olomouci, Sokolská 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012 č. j. 33 Cdo 2180/2012-148 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. 2. 2012 č. j. 12 Co 437/2011-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. 2. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že odmítl-li Nejvyšší soud jako nepřípustné s odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. její dovolání - podle něj totiž stěžovatelka ve svém dovolání ve skutečnosti nenamítala nesprávné právní posouzení věci, ale nesprávnost skutkových zjištění - porušil její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Neshledal-li by Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ústavněprávní diskrepanci, pak stěžovatelka ústavní stížností napadá i v záhlaví citované rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se totiž podle stěžovatelky nedostatečně vypořádal s její odvolací argumentací. Meritem sporu je přitom částka 100.000,- Kč, kterou měla stěžovatelce (žalobkyni) zaplatit žalovaná (zmíněná částka představuje část kupní ceny nemovitosti). Soudy ovšem dovodily, že žalovaná není v řízení pasivně legitimována, neboť jmenovanou část kupní ceny plnila subjektu, jenž jednal při prodeji nemovitosti za stěžovatelku a tento subjekt pak jmenovanou částku započetl oproti dluhu stěžovatelky ve vztahu k němu.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
K argumentaci stěžovatelky může Ústavní soud toliko doplnit, že jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněné (to i ve vztahu k otázce přípustnosti dovolání), když obecné soudy posoudily celou věc spravedlivě, a to v celém jejím kontextu. Právě kontext celé věci - a role stěžovatelky v něm - ústavní stížnost ne zcela reflektuje.
Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu