Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs allocation after procedural termination.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against a regional court decision on litigation costs. The applicant argued that the court erred in applying cost allocation rules because she withdrew a enforcement request based on a later-discovered error in the title's enforceability. The court rejected this claim, noting that the applicant's withdrawal was not caused by the obligor and that the disputed cost amount was trivial.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding incidental rulings on litigation costs are inadmissible unless the lower court committed extreme arbitrariness or violated fundamental rights beyond mere procedural error.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 22. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatelky AGENTURA PROVÁS s. r. o., IČ 25057944, se sídlem Rybná 21/695, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti výroku II usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. ledna 2013 č. j. 15 Co 790/2012-73, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížností navrhovatelka napadla výrok II usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. ledna 2013 č. j. 15 Co 790/2012-73, jímž bylo v návaznosti na zastavení řízení rozhodnuto o tom, že je jakožto osoba oprávněná (v daném řízení) nahradit povinnému, takto vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem, náklady řízení.
Navrhovatelka namítala, že napadeným výrokem rozhodnutí obecného soudu bylo dotčeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát tím, že soud vyšel při rozhodování o nákladech řízení (v návaznosti na zastavení řízení) z procesního zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. To ovšem v situaci, kdy navrhovatelka podala návrh na výkon rozhodnutí, vycházejíc ze soudem nesprávně vyznačené vykonatelnosti exekučního titulu, která později - v průběhu jí již zahájeného řízení exekučního - vyšla (takto dodatečně) najevo, v důsledku čehož (teprve) vzala tento návrh zpět. Navrhovatelka vyslovila v této souvislosti přesvědčení, že soud měl z tohoto důvodu aplikovat ve vztahu k náhradě nákladů exekučního řízení moderační právo a rozhodovat na základě ustanovení § 150 o. s. ř. V důsledku takto vyložených námitek se domáhala, aby Ústavní soud výrok II v záhlaví označeného usnesení nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo [kupř. nálezy
sp. zn. II. ÚS 259/05
,
I. ÚS 351/05
,
II. ÚS 549/06
,
I. ÚS 1056/07
,
III. ÚS 1817/07
,
I. ÚS 1030/08
,
II. ÚS 622/10
, a další (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Při posuzování ústavní stížnosti nelze odhlédnout od toho, že tato směřuje proti výroku o nákladech řízení, který nadto sám o sobě představuje tzv. bagatelní částku (pouze pro výši, dle níž se takto posuzuje, srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.). Potud není bez významu, že Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
III. ÚS 405/04
,
III. ÚS 602/05
,
III. ÚS 748/07
,
IV. ÚS 3247/07
, dostupná na http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy
sp. zn. III. ÚS 137/08
,
I. ÚS 3143/08
, usnesení
sp. zn. III. ÚS 103/10
nebo nálezy
sp. zn. III. ÚS 3659/10
a contrario,
I. ÚS 988/12
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Tak tomu v předmětné věci očividně není, neboť ani povinný (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) zastavení řízení nezavinil; tomu přiměřené závěry soudu, pohybují se tudíž v mezích argumentačního prostoru předjímaného ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z důvodu zmíněné již bagatelnosti věci neaplikoval (pro toto odlišení) při posuzování návrhu navrhovatelky rozhodovací důvody obsažené v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 129/06
.
Proto bylo o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu