Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 689/13 ECLI:CZ:US:2013:4.US.689.13.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as mere civil law error lacks constitutional violation of fair trial rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 689/13
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the tenant against lower court rulings regarding her eviction notice. The applicant argued that the courts failed to apply the Civil Code correctly and ignored Supreme Court precedent, claiming this violated her right to a fair trial. The Court determined that the complaint merely contested the interpretation of civil law without demonstrating an extreme arbitrariness or denial of justice, thus finding no constitutional violation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may dismiss a complaint when the applicant merely disputes the interpretation of ordinary law without proving that the lower courts acted arbitrarily or in extreme contradiction to principles of justice, thereby failing to violate constitutionally guaranteed fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights violation civil law interpretation error denial of justice standard arbitrary judicial decision

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž s ustanoveními čl.
čl. 1 a čl. 90 Ústavy
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž s ustanoveními čl. 1 a čl. 90 Ústavy.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jiřiny Fonlenové, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, AK se sídlem Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2010 č. j. 8 C 327/2009-58, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010 č. j. 62 Co 364/2010-79 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012 č. j. 26 Cdo 2314/2011-101 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Z důvodů v ústavní stížnosti vyložených napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v těchto rozhodnutích spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž s ustanoveními čl. 1 a čl. 90 Ústavy.

Porušení svých ústavně garantovaných práv spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy nevyhověly její žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. V tomto ohledu pak stěžovatelka zejména zdůraznila, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by po ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala toliko jeden byt ve smyslu ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dle stěžovatelčina názoru formulováno zcela nesrozumitelně a ve své podstatě nepřezkoumatelně. Kromě toho se rovněž právní závěry v něm obsažené ocitly v objektivním rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka v tomto kontextu vytknula, že odmítnutí meritorního přezkumu jí podaného dovolání bylo protiústavní; dovolací soud totiž zřejmý rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se svou dřívější judikaturou přehlédl, a tudíž nedostál své povinnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů.

Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 224/98

, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Předně je nutno připomenout, že odůvodnění ústavní stížnosti shora nastíněné postavení Ústavního soudu nereflektuje; návrh sice obsahuje určitou ústavněprávní argumentaci, ve své podstatě však toliko polemizuje s výkladem ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku a přístupem obecných soudů k otázce splnění podmínky poskytnutí náhradního přístřeší. Stran těchto meritorních námitek proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že proti výsledku řízení před těmito soudy nemá žádných ústavněprávních námitek a že ani odůvodnění napadených rozhodnutí netrpí žádnými ústavněprávními deficity (srov. zejména výstižné shrnutí právní argumentace na str. 5 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů může proto Ústavní soud - maje za nadbytečné jejich obsah ve svém rozhodnutí znovu reprodukovat - ve zbytku odkázat.

Pokud se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, zdůrazňuje Ústavní soud, že bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné, bylo se nutno ústavní stížností v tomto rozsahu zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).

Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 2339/07

, http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti stěžovatelčina dovolání ústavně konformně a v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu.

Pro uvedené Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nedošlo k dotčení stěžovatelkou citovaných (a ani jiných) ustanovení ústavního pořádku, pročež mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu