Constitutional Court dismisses constitutional complaint as premature due to exhaustion of appeal remedies.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Robert Bosch odbytová s. r. o. against a court order for court fees. The applicant argued a violation of the right to a fair trial, but the Court found that all available procedural remedies, including an appeal to the Regional Court, had not been exhausted. Consequently, the Court ruled the complaint inadmissible because it was filed before the exhaustion requirement was met.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; A constitutional complaint is inadmissible if filed before the exhaustion of all procedural remedies provided by law, as the right to a fair trial is not violated until such remedies are fully utilized.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Robert Bosch odbytová s. r. o., se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 1661/35, IČ: 43872247, zastoupené Mgr. Stanislavem Janochem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, U Prašné brány 1078/1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2013 sp. zn. 66 C 160/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. dubna 2013, domáhala podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným usnesením ve věci žaloby o ochranu autorských práv a proti nekalé soutěži a) stěžovatelky a b) Robert Bosch GmbH (dále jen "žalobci"), Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 1. února 2013 sp. zn. 66 C 160/2012 vyzval každého z žalobců k zaplacení soudních poplatků ve výši 992 000,- Kč a 2 000,- Kč, a to do jednoho měsíce. V poučení k usnesení městský soud uvedl, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné a nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před soudem prvního stupně zastaveno. Nicméně soud však řízení nezastaví, je-li tu nebezpeční z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, jestliže poplatník ve stanovené lhůtě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl soudní poplatek dosud zaplatit [§ 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů].
Oba žalobci pak v podání, které městskému soudu bylo doručeno dne 6. března 2013, namítali nesprávnost rozhodnutí soudu o soudním poplatku a navrhli změnu usnesení ze dne 1. února 2013 sp. zn. 66 C 160/2012 pro tvrzenou nesprávnost. Městský soud usnesením ze dne 7. března 2013 č. j. 66 C 160/2012-102 návrhu žalobců na změnu napadeného usnesení nevyhověl. Žalobci byli k tomu poučeni, že proti tomuto usnesení je odvolání přípustné k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím městského soudu do 15 dnů od jeho doručení. Stěžovatelka pak k ústavní stížnosti připojila odvolání proti usnesení o nevyhovění návrhu na změnu rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek ze dne 7. března 2013 č. j. 66 C 160/2012-102 datované dnem 2. dubna 2013.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Citované ustanovení je vyjádřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů ústavního soudnictví, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud pak uvedl, že může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 62/95
ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Výjimky, které z tohoto pravidla připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být, v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o poplatkové povinnosti, vydaném v občanském soudním řízení, se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 664/03
ze dne 16. března 2006 (N 56/40 SbNU 547) dovodil, že v případě nevyhovění výzvě k zaplacení soudního poplatku je možno ústavní stížnost podat teprve proti rozhodnutí o opravném prostředku proti následnému usnesení o zastavení řízení; i v případě, že účastník soudní poplatek přes svůj nesouhlas zaplatí a řízení zastaveno není, právní řád poskytuje procesní prostředek, jímž může dosáhnout změny či zrušení případně nesprávného rozhodnutí o poplatkové povinnosti (§ 12 zákona č. 549/1991 Sb.), a který je nezbytné vyčerpat. K tomu se dodává, že usnesení vyzývající stěžovatele k zaplacení soudního poplatku samo o sobě není způsobilé zasáhnout do jeho sféry základních práv a svobod, neboť bezprostředně nevyvolává žádné negativní následky (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 4265/12
ze dne 19. prosince 2012 in ASPI a http://nalus.usoud.cz) a není konečným rozhodnutím v řízení, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností.
V konkrétním případě stěžovatelka využila možnosti podání návrhu na změnu usnesení ze dne 1. února 2013 sp. zn. 66 C 160/2012 a následně podala přípustné odvolání proti usnesení o nevyhovění návrhu na změnu rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek ze dne 7. března 2013 č. j. 66 C 160/2012-102. Jak Ústavní soud ověřil z výpisu události v řízení vedeného městským soudem pod sp. zn. 66 C 160/2012 a Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 1 Co 161/2013, bylo dne 2. dubna 2013 podáno ve věci odvolání, které bylo dne 5. dubna 2013 předloženo soudu druhého stupně a u tohoto soudu, tedy u Vrchního soudu v Praze bylo řízení o odvolání zahájeno dne 9. dubna 2013. Je zcela evidentní, že za dané procesní situace by bylo jakékoliv rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, nebo pokud by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Vzhledem k tomu, že v případě ústavní stížností napadeného usnesení se nejedná o meritorní rozhodnutí, nemohlo tak být postupem soudu zasaženo do namítaných základních práv stěžovatelky.
Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. dubna 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka