Constitutional Court dismisses appeal regarding amnesty application to suspended sentence, citing procedural exclusion and factual error.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. M., t. č. ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem, AK se sídlem ve Znojmě, Tovární 7, proti stanoviskům Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. Ntn 47/2013 a Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 1. 2013 č. j. Spr 16/2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 25. 2. 2013 a doplněným dne 17. 3. 2013 se M. M. (dále jen "odsouzený" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými stanovisky obecných soudů zaslanými odsouzenému k jeho žádosti o přezkoumání, zda podmíněný trest odnětí svobody, přeměněný rozhodnutím Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 5. 2009 sp. zn. 2PP 691/2006 na trest nepodmíněný v trvání 357 dní, podléhá rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 č. 1/2013 Sb. (dále jen "rozhodnutí o amnestii"), byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stanoviska zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Stěžovatel tvrdil, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a proto by neměla být odmítnuta; dále navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu "odložil výkon rozhodnutí" do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti, což odůvodnil poukazem na skutečnost, že trest odnětí svobody již vykonává, a požádal, aby jeho věc byla projednána jako naléhavá ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud přihlédl k závěrům plynoucím z jeho nálezu ze dne 24. 6. 2004

sp. zn. IV. ÚS 19/03

(N 86/33 SbNU 331) a ústavní stížnost neodmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

II. Z ústavní stížnosti a napadených stanovisek vyplývají následující skutečnosti.

Dopisem ze dne 24. 1. 2013 Okresní soud ve Znojmě odsouzenému sdělil, že s ohledem na znění čl. III odst. 2 písm. c) rozhodnutí o amnestii není účasten amnestie, neboť mu byl uložen ještě další nepodmíněný trest odnětí svobody.

Dopisem ze dne 7. 3. 2013 Nejvyšší soud odsouzenému sdělil, že amnestie prezidenta republiky skutečně účasten nebyl, což znamená, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 357 dní rozhodnutí o amnestii nepodléhá. Nejvyšší soud citoval podmínky plynoucí z čl. III odst. 2 písm. c) rozhodnutí o amnestii; ze skutečnosti, že odsouzený v současné době vykonává trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 4. 11. 2008 č. j. 5 T 177/2008-168 v celkové výši pěti let, dovodil, že stěžovatel podmínce uvedené v čl. III odst. 2 písm. c) rozhodnutí o amnestii nevyhovoval, přičemž na jeho případ se nevztahoval ani čl. I odst. 1 rozhodnutí o amnestii. Závěrem uvedl, že obecné soudy negativní usnesení deklarující, že amnestie na výkon trestu odnětí svobody konkrétního odsouzeného nedopadá, nevydávají.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť pochybily při aplikaci článku I. odst. 1 rozhodnutí o amnestii, když trest odnětí svobody v trvání 357 dní neposoudily samostatně jako trest podléhající amnestii.

IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Ústavní soud především připomíná, že stěžovatelem citovaný článek 38 odst. 2 Listiny, stejně jako další záruky spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), se na řízení podle hlavy dvacáté třetí trestního řádu (tj. včetně ustanovení § 368 tr. řádu o rozhodnutí o použití amnestie) nevztahují, neboť řízení o amnestii není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy; veškeré záruky spravedlivého trestního řízení byly uplatňovány již dříve v řízení vedoucím k pravomocnému odsouzení stěžovatele.

K tvrzení stěžovatele o nesprávné aplikaci článku I odst. 1 rozhodnutí o amnestii nezbývá než konstatovat, že veškeré jeho úvahy v ústavní stížnosti obsažené a vyúsťující v závěr, že se na jemu uložený trest odnětí svobody v trvání 357 dní amnestie vztahovala, byly mylné, což bylo již dříve dostatečně odůvodněno v napadených sděleních obecných soudů zaslaných stěžovateli, s nimiž se Ústavní soud plně ztotožňuje.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku nalézacího soudu ze dne 21. 9. 2012, neboť pro takovýto výjimečný postup neshledal důvody ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti nebylo nutno vzhledem k její zjevné neopodstatněnosti rozhodovat; ostatně její vyřízení podstatně nepřekročilo dobu 1 měsíce.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu