Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil judgment on trivial amount as clearly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected Jaroslav Kohout's constitutional complaint against a district court ruling dismissing his claim for a small, non-appealable sum. Kohout argued the lower court ignored his evidence requests and misapplied Supreme Court and Constitutional Court precedents, violating his right to a fair trial. The Court found the complaint clearly unfounded because the disputed amount was too small for appeal, and no extreme judicial excesses or logical errors existed in the lower court's reasoning.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints against civil judgments on trivial amounts are presumed clearly unfounded unless the lower court committed extreme excesses such as arbitrariness, lack of reasoning, or violation of basic principles of justice.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele Jaroslava Kohouta, zastoupeného Mgr. Petrem Šrámkem, advokátem se sídlem tř. Národní svobody 32, 397 01 Písek, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. listopadu 2012 č. j. 24 C 145/2010-99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení přesně specifikované peněžité částky a rozhodnuto o nákladech řízení. Tvrdil, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod.
Dle zevrubně odůvodněného návrhu mělo se tak stát - stručně shrnuto - tím, že se obecný soud jednak nezabýval stěžovatelem přednesenými důkazními návrhy, jednak že důkazy provedené nesprávně hodnotil, a konečně proto, že obecný soud nereagoval na jednotlivá argumentační tvrzení stěžovatele, podložená nadto odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V důsledku toho se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadený rozsudek nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z pohledu posouzení námitek stěžovatele předně nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti zamítavému rozsudku, připínajícímu se ke stěžovatelem uplatňovanému nároku, který představuje tzv. bagatelní částku, ve vztahu k němuž není přípustné odvolání ani dovolání [§ 202 odst. 2 a § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Potud není bez významu, že Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
III. ÚS 405/04
,
III. ÚS 602/05
,
III. ÚS 748/07
,
IV. ÚS 3247/07
, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy
sp. zn. III. ÚS 137/08
,
I. ÚS 3143/08
, usnesení
sp. zn. III. ÚS 103/10
nebo nález
sp. zn. III. ÚS 3659/10
a contrario, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Tak tomu ovšem v případě stěžovatele není.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 145/2010, jejž si, vycházeje z tvrzení stěžovatele, za účelem zjištění přítomnosti (či neexistence) naznačených excesů vyžádal, Ústavní soud vykročení z kautel ústavnosti, zakládající ve smyslu citované judikatury důvod pro jeho zásah do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal. V případě stěžovatelem navržených důkazů nenastala situace, že by soudem byly bez dalšího zcela opomenuty a reakce na důkazní návrhy absentovala, a stran důkazů provedených obecný soud při jejich hodnocení z argumentačního prostoru jimi předjatého ve smyslu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nevybočil (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
, a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Za takto zjištěného skutkového stavu ovšem potom i odkaz stěžovatele na judikaturu, jíž se na podporu svých vývodů dovolával, očividně postrádá relevanci. Soud totiž v návaznosti na jím zjištěný skutkový stav a specifický skutkový kontext sledoval odlišnou argumentační linii, a tudíž ani v tomto ohledu mu nelze nic zásadního vytknout.
V důsledku řečeného Ústavní soud, aniž by jednotlivé námitky stěžovatele jakkoliv přehlížel, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu