Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 356/13 ECLI:CZ:US:2013:4.US.356.13.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as it lacks jurisdiction to re-evaluate factual findings of lower courts.

Numero d'incarto IV.ÚS 356/13
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Jiří Lobkowicz against civil judgments regarding land ownership disputes. The applicant argued that lower courts violated his fundamental rights by failing to recognize the indivisibility of an airport area, but the Court held that it cannot act as a higher instance to re-examine factual findings or apply non-constitutional laws. Consequently, the Court determined that the lower courts' reasoning was logical and reviewable, and the complaint was merely a disagreement with the court's conclusions rather than a violation of constitutional rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court is not a higher instance in the general judicial system and cannot re-evaluate factual findings or the application of non-constitutional laws by ordinary courts; a mere disagreement with a court's conclusion does not constitute a violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction re-evaluation of factual findings fundamental rights protection indivisibility of property airport area classification constitutional complaint dismissal ordinary court authority

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
Art. 95 of the Constitution of the Czech Republic
Art. 11 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
areálem, jenž tvoří překážku ve vydání nemovitostí oprávněným osobám ve smyslu § 11 odst.
Art. 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Art. 6 para. 1 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
§ 43 para. 2 letter a) of the Act on the Constitutional Court

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jiřího Lobkowicze, zastoupeného Mgr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem na adrese Praha 4, Na Pankráci 11/449, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 28 Cdo 281/2012-921 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2011 č. j. 28 Co 310/2010-881, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. ledna 2013 a doplněné podáním ze dne 4. února 2013, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva podle čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 7 C 15/2005 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že žalobce AEROCENTRUM, spol. s r. o. se žalobou podanou dne 4. února 2005 domáhal po žalovaných, kterými byli 1) stěžovatel, 2) Antoine Lobkowicz a 3) Pozemkový fond České republiky určení, že oprávněné osoby (stěžovatel a Antoine Lobkowicz) nejsou vlastníky pozemků situovaných v k. ú. Hořín. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 23. února 2010 č. j. 7 C 15/2005-588 žalobě vyhověl a určil, že oprávněné osoby nejsou vlastníky v rozsudku specifikovaných pozemků v k. ú. Hořín (výrok I.) a dále určil, že tímto rozsudkem se nahrazuje v rozsahu ve výroku I. specifikovaných nemovitostí rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Mělníku ze dne 3. prosince 2004 č. j. 1957/PÚ/2004-1429/Letiště (výrok II.). Soud prvního stupně o žalobách žalobců rozhodl v řízení podle části páté o. s. ř., když znovu projednal věc, která byla předmětem výše uvedeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Mělníku, kterým bylo rozhodnuto o obnově vlastnického práva stěžovatele a Antoine Lobkowicze. Na rozdíl od správního orgánu dospěl soud prvního stupně, zejména na základě závěrů znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Univerzitou Pardubice, Dopravní fakultou Jana Pernera, k závěru, že předmětné pozemky byly po jejich přechodu na stát zastavěny letištěm Hořín, které je uceleným souborem nemovitostí, tzv. areálem, jenž tvoří překážku ve vydání nemovitostí oprávněným osobám ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") a stavba Letiště Hořín jako celek nepochybně brání zemědělskému nebo lesnímu využití předmětných pozemků.

Na základě odvolání podaného stěžovatelem a Antoine Lobkowiczem Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. února 2011 č. j. 28 Co 310/2010-736 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. změnil tak, že žalobu na určení zamítl. Nejvyšší soud pak k podanému dovolání napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. září 2011 č. j. 28 Co 310/2010-881, jenž je napaden ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil. K dovolání podanému stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 28 Cdo 281/2012-921, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud konstatoval, že překážkou pro vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní režim, jemuž pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Ze skutkových zjištění nižších instancí, jimiž je dovolací soud vázán, je patrno, že sporné pozemky tvoří součást uceleného areálu letiště Hořín a jsou k jeho provozu nezbytně nutné. Dovolací soud zjistil, že odvolací soud vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu a jeho právní posouzení je v souladu s právní úpravou i ustálenou judikaturou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil nesouhlas s konečným rozhodnutím soudů. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že pro vydání pozemků je rozhodný stav ke dni 24. června 1991 s tím, že v rozhodné době se na předmětných pozemcích nacházelo tzv. "základní letiště", včetně souboru staveb užívaných pro letecké práce v zemědělství. Podle názoru stěžovatele bylo v řízení prokázáno, že o celistvosti a nedělitelnosti areálu Hořín se nedá vůbec hovořit, neboť areál je fakticky rozdělen a používán ke zcela rozdílným, nikterak nesouvisejícím, podnikatelským činnostem, které s údajným provozem "letiště" nemají vůbec nic společného s tím, že žádné letiště "Mělník Hořín" de lege neexistuje.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí opakovaně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. dubna 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu