Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 4488/12 ECLI:CZ:US:2013:4.US.4488.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal on fair trial rights in criminal conviction case due to lack of reasonable doubt.

Numero d'incarto IV.ÚS 4488/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint challenging her criminal conviction for attempted murder. The applicant argued that lower courts violated her rights by relying on conflicting witness testimonies without resolving reasonable doubts in her favor. The court found that the lower courts adequately reasoned their decision, which was based on the applicant's own confession and the victim's account, thereby satisfying the principle of in dubio pro reo.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Article 4 and Article 90 of the Constitution; Article 8(2) and Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The principle of in dubio pro reo requires courts to resolve reasonable doubts in favor of the accused, but this does not apply when the court has sufficiently justified a conclusion that one version of events is credible and unchallenged.

Parole chiave

Generato dall'IA
presumption of innocence reasonable doubt standard fair trial rights criminal conviction appeal evidence evaluation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Article 4 of the Constitution
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst.
Article 90 of the Constitution
Article 8(2) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Section 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
I. ÚS 3741/11
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 28. června 2012 ve věci ústavní stížnosti Roberta Kováře (pozn.: jedná se o pseudonym) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 č. j. 8 Tdo 1034/2011-25 a rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. března 2011 sp. zn. 1 Tmo 5/2011, kterým byl stěžovatel uznán vinným pomocí k provinění loupeže, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.
I. ÚS 3094/08
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 29. dubna 2009 ve věci ústavní stížnosti F. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 5 T 2/2005, kterým byl stěžovatel mimo jiné uznán vinným trestnými činy krádeže, porušování domovní svobody a poškozování cizí věci, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 12 To 100/2007, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 755/2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
I. ÚS 910/07
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 23. září 2008 ve věci ústavní stížnosti L. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 č. j. 11 To 477/2006-174 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2006 č. j. 2 T 29/2005-159, jimiž byl stěžovatel odsouzen za trestný čin znásilnění a byl mu uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody.
I. ÚS 49/06
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 20. května 2008 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Tdo 1004/2005-2013, kterým bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005 č. j. 4 To 147/2004-1986, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu.
I. ÚS 429/03
ve věci ústavní stížnosti V.
II. ÚS 2063/09
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D.
III. ÚS 2042/08
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 26. listopadu 2009 ve věci ústavní stížnosti J. B. a Mgr. V. N. proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. 2 T 3/2005, kterým byl stěžovatel J. B. uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele a stěžovatelka Mgr. V. N. byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu poškozování věřitele, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 10 To 384/2007, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 5 Tdo 519/2008, kterým byla odmítnuta dovolání stěžovatelů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené JUDr. Mgr. Věroslavem Alanem, advokátem, AK se sídlem Nad Zámkem 24, 755 01 Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012 č. j. 7 Tdo 1116/2012-882, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2012 č. j. 5 To 25/2012-793, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu v její trestní věci pro porušení jejího práva na spravedlivý proces vyplývajícího z článku 4 a článku 90 Ústavy, jakož i článku 8 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Olomouci.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 29 T 7/2011 zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 3. 2012 č. j. 5 To 25/2012-793 zamítl jako nedůvodné stěžovatelčino odvolání proti rozsudku Krajského soudu - pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2011 č. j. 29 T 7/2011-636, jímž byla stěžovatelka shledána vinnou pokusem zločinu vraždy podle ustanovení § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustila tím, že - zkráceně řečeno - dvakrát bodla Pavla P. (jedná se o pseudonym) kuchyňským nožem do levé poloviny hrudníku; stěžovatelce byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let a ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě; poškozená zdravotní pojišťovna byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení občanskoprávní. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 10. 2012 č. j. 7 Tdo 1116/2012-882 odmítl stěžovatelčino dovolání jako neopodstatněné.

Stěžovatelka je přesvědčena, že jedinými použitelnými důkazy v její věci byly shodné výpovědi jí a poškozeného Pavla P., dle kterých stěžovatelka poškozenému bodnořezná poranění nezpůsobila. Stěžovatelka je názoru, že svědecké výpovědi policistů a zdravotníků zasahujících na místě na základě oznámení poškozeného jsou důkazy nezákonnými pro nemožnost použití svědeckých výpovědí policistů založených na podaném vysvětlení poškozeného, resp. absence zproštění povinnosti mlčenlivosti zdravotníků, kterou nezhojí ani jejich oznamovací povinnost. Ke znaleckému posudku z odvětví psychiatrie a psychologie stěžovatelka uvádí, že klinickému psychologovi nepřísluší hodnotit věrohodnost výpovědi poškozeného a ani zda trpí schizofrenií. Stěžovatelka namítá, že v přepisu telefonátu při volání první pomoci poškozený neoznačil stěžovatelku za původkyni jeho zranění. Soudům dále vytýká, že neprovedly důkaz záznamem o poučení poškozeného ze dne 7. 12. 2010 a při hodnocení důkazů opomenuly lékařskou zprávu o ambulantním psychiatrickém vyšetření poškozeného ze dne 4. 10. 2011. Stěžovatelka upozorňuje, že na střence nože nebyly nalezeny šmouhy po otiscích jejích prstů, a k vláknu černé bavlny nalezenému na ruce stěžovatelky i na noži uvádí, že před příchodem poškozeného nůž otírala černou utěrkou. Konečně stěžovatelka namítá podjatost předsedy senátu nalézacího soudu, který prohlášením, že poškozený lže, již předem stěžovatelku považoval za vinnou.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 45/94

ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Že sama "věcná správnost" není kritériem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.

V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo. Obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 3741/11

ze dne 28. 6. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález

sp. zn. I. ÚS 3094/08

ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález

sp. zn. I. ÚS 910/07

ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389),

I. ÚS 49/06

, nález

sp. zn. I. ÚS 429/03

ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2063/09

ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 2042/08

ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2063/09

ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Obecné soudy se v projednávané věci žádné z výše uvedených povinností nezpronevěřily. Svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily; odůvodnění jsou přiléhavá a řádně se vypořádávají se všemi podstatnými námitkami stěžovatelky opakovanými v ústavní stížnosti, zejména s námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně (srov. str. 7 usnesení vrchního soudu a str. 2 až 3 usnesení Nejvyššího soudu), otázkou povinnosti mlčenlivosti zasahujících zdravotníků (srov. str. 5 usnesení Nejvyššího soudu), procesní použitelnosti znaleckého posudku z oblasti klinické psychologie (srov. str. 20 rozsudku krajského soudu) a důkazní nepoužitelnosti svědeckých výpovědí zasahujících policistů (srov. str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). Závěr o vině stěžovatelky založený na vyhodnocení výpovědí stěžovatelky a poškozeného jako nevěrohodných v kontextu ostatních provedených důkazních prostředků a na ně navazujících úvah soudů, se jeví jako rozumný a plně hájitelný. Na podkladě výše uvedeného nezbývá než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu