Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 457/13 ECLI:CZ:US:2013:2.US.457.13.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal on litigation costs as ordinary law application without constitutional violation.

Numero d'incarto II.ÚS 457/13
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Pavel Pokorny against the lower courts' decision ordering him to pay litigation costs. The applicant argued that the second defendant should not bear these costs given their role in the dispute, but the Court found the lower courts' reasoning sufficient and consistent with established precedent. The Court determined that the case involved only the interpretation and application of ordinary law, which does not reach the threshold for constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints regarding the allocation of litigation costs are inadmissible unless they involve extreme deviations from legal rules containing arbitrariness, as ordinary disputes over costs generally do not constitute a violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint litigation costs ordinary law application fundamental rights passive legitimacy judicial independence arbitrariness standard

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku I.
ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.
Obecné soudy svá rozhodnutí, i pokud jde o náklady řízení, patřičně zdůvodnily, přičemž uvedly, z jakých důvodů při rozhodování o nákladech řízení postupovaly dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznaly zcela úspěšnému druhému žalovanému náhradu nákladů řízení.
ust. § 150 o.s.ř.
Rovněž dostatečně soudy objasnily, proč neshledaly v dané věci důvody aplikovat ust. § 150 o.s.ř. (mj.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
I. ÚS 801/2011
Stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále též jen "okresní soud"), a to pro porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. K meritu věci uvedl, že se žalobou u okresního soudu domáhal vůči žalovaným (společnosti PRISMA-CZ, a. s., a B. Č.) zaplacení částky 15 001 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku vypořádacího podílu (spoluvlastnického podílu na majetku sdružení), který mu náležel dle stanov jako účastníkovi sdružení fyzických osob GEMINI po jeho vystoupení z tohoto sdružení. Jedině o těchto osobách mu bylo známo, že se může jednat o účastníky sdružení, příp. o správce sdružení. Okresní soud jeho žalobu zamítl, když konstatoval, že žalovaní nejsou v řízení pasivně legitimováni, a ještě před rozhodnutím zamítl jeho důkazní návrh - vyžádání seznamu veškerých účastníků sdružení. Dále okresní soud zaujal názor, že stěžovatelem poskytnuté peněžní prostředky do sdružení se staly spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení, a stěžovatel se tedy po vystoupení ze sdružení nemůže domáhat vrácení těchto prostředků jako jejich vlastník, nýbrž pouze jako vlastník ideálního spoluvlastnického podílu podle úpravy vypořádání spoluvlastnictví; svého práva se může domáhat vůči všem spoluvlastníkům, nemůže své právo uplatnit pouze vůči některému z nich či vůči správci sdružení. Krajský soud pak převzal právní názor okresního soudu, odkázal na něj a doplnil, že stěžovatelem navržený důkaz vyžádáním seznamu účastníků sdružení byl nadbytečným s ohledem na předmět řízení (žaloba o vrácení peněž vložených do sdružení).

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Pavla Pokorného, zastoupeného Rudolfem Skoupým, advokátem advokátní kanceláře Svitavy, Soudní 1, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2012 č.j. 19 Co 331/2012-114 a výroku V. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2012 č.j. 117 C 299/2009-99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku I. usnesení krajského soudu potvrzujícímu výrok V. rozsudku okresního soudu, kterými bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit druhému žalovanému náklady řízení.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětem řízení před obecnými soudy byl požadavek stěžovatele na vyplacení vypořádacího podílu, který stěžovateli náležel dle stanov jako účastníku sdružení fyzických osob po jeho vystoupení ze sdružení. Žaloba byla nejdříve zamítnuta z důvodů nedostatku pasivní legitimace (nesměřovala proti všem členům sdružení, ale pouze proti správci - 1. žalovanému a jednomu z členů - 2. žalovanému). Ústavní soud nálezem

sp. zn. I. ÚS 801/2011

rozhodnutí zrušil s tím, že nebylo respektováno ujednání účastníků sdružení vylučující dispozitivní právní úpravu, a to za situace, kdy dohodnutá pozice správce majetku připomíná svěřeneckou správu, nikoliv přímé zastoupení účastníků (zejména určením jeho povinnosti vyplatit spoluvlastnický podíl podle stanov sdružení). Namístě proto bylo přiznat prvnímu žalovanému pasivní věcnou legitimaci. Po opětovném projednání věci bylo obecnými soudy rozhodnuto, že první žalovaný je povinen stěžovateli doplatit částku 8 425 Kč s příslušenstvím s tím, že tito účastníci nemají vzájemný nárok na náhradu nákladů řízení, a ve vztahu k druhému žalovanému (vůči němuž se stěžovatel domáhal zaplacení žalované částky společně a nerozdílně s prvním žalovaným) byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace a stěžovateli uloženo zaplatit druhému žalovanému náklady řízení (v částce 6576 Kč bylo řízení v důsledku zpětvzetí návrhu zastaveno). Krajský soud odvolání stěžovatele směřující jen do výroku o povinnosti stěžovatele uhradit náklady řízení druhému žalovanému zamítnul.

Stěžovatel namítá, že uložení povinnosti nahradit náklady řízení druhému žalovanému je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Vedení sporu sice jednoznačně zavinil první žalovaný, který dle stanov sdružení měl jako jeho správce vyplatit stěžovateli vypořádací podíl, ale vedení sporu však zavinil i druhý žalovaný, který z titulu funkce předsedy rady měl v souladu se zněním smlouvy o sdružení dohlížet na činnost správce majetku a hájit práva stěžovatele na výplatu jeho podílu. Ve vztahu mezi stěžovatelem a druhým žalovaným byly tedy dány důvody nepřiznat druhému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud rovněž připomíná, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Obecné soudy svá rozhodnutí, i pokud jde o náklady řízení, patřičně zdůvodnily, přičemž uvedly, z jakých důvodů při rozhodování o nákladech řízení postupovaly dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznaly zcela úspěšnému druhému žalovanému náhradu nákladů řízení. Rovněž dostatečně soudy objasnily, proč neshledaly v dané věci důvody aplikovat ust. § 150 o.s.ř. (mj. stěžovatel po vyhlášení nálezu Ústavního soudu mohl vzít žalobu vůči jediné fyzické osobě -druhému žalovanému- zpět). K námitce stěžovatele uplatněné v odvolání, dle níž byl i druhý žalovaný v řízení pasivně legitimován a měla mu být uložena povinnost zaplatit stěžovateli dlužnou částku společně a nerozdílně s prvním žalovaným, odvolací soud uvedl, že vzhledem k právní moci rozsudku ve věci samé, se v řízení o odvolání stěžovatele uplatněnému pouze proti nákladovému výroku, nelze zabývat námitkami stěžovatele ohledně pasivně legitimace druhého žalovaného.

Ústavní soud uzavírá, že uvedeným závěrům obecných soudů, korespondujícím i s předchozím rozhodnutím Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 801/11

, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Stěžovateli se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci nebyly dány důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a Ústavní soud jej není oprávněn přehodnocovat.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu