Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding attorney negligence and civil litigation outcome.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Miroslav Hříbal against civil judgments awarding damages for alleged attorney negligence. The petitioner argued that courts failed to recognize his intent to pay a bank and that the outcome violated his constitutional rights. The court ruled that the lower courts correctly found no causal link between the attorney's error and the litigation result, and that an unfavorable verdict does not constitute a violation of fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 79 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint where the petitioner claims a violation of fundamental rights solely because they lost a civil lawsuit, noting that an unfavorable outcome does not equate to a denial of judicial protection or a breach of the principle of equality of parties.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Miroslava Hříbala, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem, AK se sídlem Národní 23, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 č. j. 13 Co 352/2008-190 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 25 Cdo 176/2010-172, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 1 538 500 Kč s příslušenstvím.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 79/2003 vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti svému bývalému právnímu zástupci, JUDr. Tomáši Pitrovi, domáhal zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit porušením svých povinností tím, že ve sporu stěžovatele s Komerční bankou, a. s., (v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 98/98) nepodal včas proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Obecné soudy rozhodovaly ve věci opakovaně, až Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném kasačním rozsudku korigoval skutkové a právní závěry odvolacího soudu učiněné o předběžné otázce - zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by stěžovatel (klient) ve sporu u soudu uspěl. Nejvyšší soud připustil, že žalovaný advokát v soudním řízení pochybil a stěžovateli vznikla újma, nicméně mezi pochybením advokáta a újmou stěžovatele neshledal příčinnou souvislost. Z důvodů v rozsudku vyložených Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i kdyby k pochybení právního zástupce nedošlo, stěžovatel by nebyl ve sporu proti bance úspěšný. Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2007 č. j. 21 C 79/2003-119, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2008 č. j. 21 C 79/2003-129, jímž byla žaloba s návrhem na zaplacení žalované částky s příslušenstvím zamítnuta.
Bližší obsah soudních rozhodnutí, stejně jako průběh řízení před obecnými soudy vedeného netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť obé je stěžovateli i obecným soudům známo.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval předmět sporu a průběh původního řízení vedeného proti Komerční bance, jakož i řízení o náhradě škody způsobené porušení povinnosti advokáta. Tvrdil, že v obou řízeních soudům uniklo, že ve sporu s Komerční bankou stěžovatel prokazoval svůj úmysl zaplatit kupní cenu za konkrétní nemovitosti, a nikoliv platit za jiného, jak uzavřel Nejvyšší soud. Stěžovatel označil právní závěry obecných soudů za formalistické, libovolně spekulující o jeho úmyslu.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který odůvodnil důsledky plynoucími z napadených rozhodnutí, nedostatkem úspor a jiného majetku.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], Ústavní soud podrobil ústavněprávnímu posouzení i kasační rozsudek Nejvyššího soudu vydaný na základě dovolání stěžovatele přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.. Z uplatněné argumentace bylo zřejmé, že k tvrzenému porušení základního práva došlo v důsledku tohoto rozhodnutí, neboť Městský soud v Praze byl skutkovými i právními závěry Nejvyššího soudu vázán (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 2371/11
ze dne 18. 9. 2012, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 570/03
ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález
sp. zn. III. ÚS 173/02
ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
Pod zorným úhlem shora uvedených limitů ústavně právního přezkumu rozhodnutí obecných soudů, nemohl Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny přisvědčit. Rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost obrátit se s návrhem na soud, předložit tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly.
Při posouzení odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie ve smyslu § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, Nejvyšší soud vyložil zákonnou konstrukci požadavku kauzálního nexu, který zavazuje soud, rozhodující o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, aby vyřešil jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval. Nejvyšší soud se v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zabýval dosavadními skutkovými zjištěními stran motivu a účelu platby stěžovatele Komerční bance, svůj závěr v tomto směru jednoznačně formuloval a soud druhého stupně jím zavázal (srov. str. 5 rozsudku).
Městský soud v Praze, vázán právními závěry soudu Nejvyššího, ve svém konečném rozhodnutí vyložil, jakým způsobem byl přijat závěr o absenci základního předpokladu odpovědnosti žalovaného advokáta za škodu, tj. o nedostatku příčinné souvislosti mezi jeho pochybením při výkonu advokacie a způsobenou újmou, ale i to, jak se soud vypořádal s uplatněnou argumentací stěžovatele.
Po posouzení celé věci má Ústavní soud za to, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nevybočily z ústavněprávních požadavků na aplikaci norem podústavního práva způsobem, který by vyžadoval jeho zásah. Skutečnost, že stěžovatel s hodnocením provedených důkazů nesouhlasil, resp. jim přikládal jiný význam, nezakládá sama o sobě opodstatněnost tvrzení o důvodnosti jeho ústavně právní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. Listiny). Zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení v konkrétním sporu a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu; jinými slovy vyjádřeno, výsledek sporu sám o sobě nemůže rovnost účastníků řízení porušit (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 140/02
ze dne 24. 6. 2002 (N 79/26 SbNU 309). Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud nezjistil, že by se stěžovateli nedostalo stejné, rovnocenné, možnosti k uplatnění jeho práv jako straně žalované.
Neopodstatněným bylo i tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ze spisu obecného soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil před soudem svá tvrzení, navrhl důkazy k jejich podpoře, reagoval na návrhy protistrany a osobně se účastnil jednání nalézacího a odvolacího soudu (č.l. 34, 107, 117, 143, 186). K délce řízení stěžovatel nikterak neargumentoval, Ústavní soud se proto omezil pouze na obecné konstatování, že v již skončené věci lze průtahy v řízení účinně napadnout pouze tehdy, jestliže by ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv; jinak by kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 355/97
ze dne 16. 10. 1997, U 16/9 SbNU 445).
Maje napadená rozhodnutí souladná s kautely spravedlivého procesu, Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, postrádající ostatně jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů, což významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž však bylo pojednáno výše. Ústavní soud též neshledal jakýkoliv náznak odepření soudní ochrany základních práv a svobod stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť obecné soudy v řádně vedeném procesu jeho žalobu projednaly a rozhodly o ní. To, že stěžovatel v řízení neuspěl, samo o sobě nelze považovat za porušení základních práv.
Podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený z důvodů shora uvedených Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu