Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to lack of constitutional violation in administrative penalty case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a heating company against administrative penalties. The company argued that lower courts erred in assessing the timeliness of sanctions and the deductibility of certain costs, claiming violations of property rights and fair trial guarantees. The court found the complaint to be a mere continuation of lower court arguments without raising new constitutional issues, noting that the state does not guarantee business profits and that regulated utilities operate under natural monopolies.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if they merely repeat lower court arguments without demonstrating a violation of constitutionally protected rights or freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti obchodní společnosti Zásobování teplem s.r.o., se sídlem v Blansku, Svitavské ul. 434/10, 678 01, IČO: 60731800, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřské ul. 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 60/2012-25 ze dne 8. srpna 2012, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Energetického regulačního úřadu, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 2. listopadu 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto limitu omezování základních práv, na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v tom, že Městský soud v Praze a vposled Nejvyšší správní soud nesprávně posoudily otázku včasnosti zahájení sankčního řízení resp. uložení pokuty, a nesprávně posoudily náklady, jež si (ne)mohla stěžovatelka zařadit mezi náklady uznatelné.
II. 3. Ústavní soud konstatuje, že se rozhodné skutečnosti, důležité pro rozhodnutí, shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z kopie rozsudku Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze.
4. Z uvedených pramenů se podává, že stěžovatelka je podnikatelkou v oboru výroby a distribuce tepla konečným spotřebitelům, přičemž licenci k výrobě a rozvodu tepla obdržela v lednu roku 2002. Podmínkou pro tuto činnost byla i účast odpovědného zástupce, který musel prokázat svoji odbornou způsobilost k výkonu uvedené činnosti. V roce 2010 Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihomoravský kraj, uložil stěžovatelce pokutu za to, že jako prodávající v rozporu s podmínkami stanovenými pro věcné usměrňování cen rozhodnutím Energetického regulačního úřadu číslo 9/2004, neoprávněně navýšila v roce 2007 v cenové lokalitě CZT Blansko náklady v položce nájem o 509 580,37 Kč bez DPH a v položce ostatní stálé náklady neoprávněný náklad know-how ve výši 450 000 Kč bez DPH, čímž získala neoprávněný majetkový prospěch ve výši 1 007 727,76 Kč včetně DPH. Rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky Státní energetickou inspekcí, ústředním inspektorátem, potvrzeno a odvolání stěžovatelky zamítnuto. Proti tomu podala stěžovatelka žalobu, v níž zopakovala námitky, které uvedla ve správním řízení. Městský soud v Praze se námitkami zabýval a na straně 8 a 9 rozsudku č. j. 10 A 203/2010-43-48 ze dne 16. května 2012 se s nimi vypořádal.
5. Stran námitky o lhůtě, v níž lze uložit pokutu, zmínil, že námitka stěžovatelky není důvodná, neboť ta argumentovala výkladem ustanovení jiného zákona. Ohledně uznatelnosti nákladů na know-how jako jádro sporu mezi správním orgánem a stěžovatelkou identifikoval rozdílnost názoru stěžovatelky a správního orgánu, jež se domnívala, že správní orgány nejsou povinny zkoumat, zda cena, za níž žalobce (stěžovatelka) plnění pořídila (know-how), je cenou odpovídající hodnotě, kterou toto plnění pro stěžovatelku mělo. Městský soud v Praze uzavřel, že správní orgán byl oprávněn v rámci cenové regulace posuzovat ekonomickou oprávněnost určitých nákladů, přičemž byl povinen při svém rozhodování postupovat na základě přezkoumatelné racionální úvahy. Ohledně zbývajícího žalobního bodu - posuzování účelnosti nákladů za vynaložené nájemné - kdy se podle stěžovatelky mělo jednat o zakázané retroaktivní účinky, soud dovodil, že šlo o retroaktivitu nepravou, jež je v zásadě dovolena. Doplnil, že ekonomicky oprávněnými náklady při výrobě tepelné energie jsou pouze takové náklady, které by vynaložil řádný hospodář; jestliže nájemné tuto hranici překročilo, jednalo se o náklad vynaložení nehospodárně. Protože se jednalo o nehospodárně vynaložené prostředky, nebyl žádný důvod, aby byly zahrnuty do ceny za teplo a tuto cenu by měli nést koneční odběratelé, ať už ve formě nákladů, nebo ve formě přiměřeného zisku. K rozdílnosti výsledků kontrol u jiné společnosti - Teplo T s.r.o. soud uvedl, že se týkala období upraveného jiným zněním cenového rozhodnutí, a spor se týkal zisku tvořeného na investici, zatímco v případě stěžovatelky se jednalo o obcházení cenového rozhodnutí vytvářením zisku na úhradu výdajů, které by řádný hospodář nevynaložil. Proto Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl.
6. K podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvedl, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze není nepřezkoumatelný ani nezákonný pro nesprávné právní posouzení věci, přičemž své závěry podrobně odůvodnil (viz str. 29 až 33 rozsudku); s odůvodněním Městského soudu v Praze se ztotožnil.
III. 7. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není obecným soudům instančně nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních příkazů. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [viz nález
sp. zn. III. ÚS 269/99
ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) dostupný in http://nalus.usoud.cz].
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
10. Ústavní soud konstatuje, že je na první pohled zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěrem Nejvyššího správního soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud doplňuje, že námitky stěžovatelky, jež uplatnila v ústavní stížnosti, jsou svojí povahou totožné s těmi, které uplatnila před obecnými soudy, a ty se jimi podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Na odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu pak postačí jen odkázat.
11. Ústavní soud nezjistil relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu, jenž může nastat zejména tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva (tzv. kvalifikovaný exces), ani vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah).
12. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka musí vzít na zřetel fakt, že stát v žádném odvětví hospodářské činnosti negarantuje zisk a podnikatelský úspěch (jen ve výjimečných případech specifické výnosy); naopak stěžovatelka musí počítat s tím, že odpovídající regulace bude (a musí) být uplatňována zejména tam, kde jde o veřejný či smíšený statek a kde vzniká přirozený monopol - což platí právě u výroby a dodávky tepla do domácností.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu vzhledem k výše uvedenému, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, tak, že stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu