Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 426/13 ECLI:CZ:US:2013:4.US.426.13.2 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint as it lacks jurisdiction to review lower court evidence evaluation.

Numero d'incarto IV.ÚS 426/13
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint regarding the lower courts' handling of tax evidence. The applicant argued that the courts selectively evaluated his documents and failed to justify their decisions on VAT deductions. The court ruled that it cannot act as a fourth instance to re-evaluate evidence or legal conclusions made by general courts.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not have jurisdiction to review the legality of decisions by general courts or to re-evaluate evidence assessment unless there is an extreme discrepancy between factual findings and legal conclusions.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction general courts review evidence evaluation constitutional complaint admissibility VAT deduction dispute legal conclusion review extreme discrepancy standard

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Tomáše Kvintuse, zastoupeného JUDr. Evou Chlupatou, advokátkou se sídlem Jana Masaryka 45, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 15/2012-29 ze dne 18. 10. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 Af 20/2010-69 ze dne 26. 10. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dne 30. 1. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 3 Af 20/2010, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem č. j. 3 Af 20/2010-69 ze dne 26. 10. 2011 zamítl žalobu stěžovatele proti celkem devatenácti rozhodnutím Finančního úřadu v Praze ze dne 7. 5. 2010, jimiž byla zamítnuta odvolání a potvrzeny platební výměry na daň z přidané hodnoty vydané dne 21. 4. 2009 Finančním úřadem v Českém Brodě za zdaňovací období duben 2005, červen 2005 až únor 2006 a duben 2006 až prosinec 2006. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Afs 15/2012-29 ze dne 18. 10. 2012 zamítl.

Stěžovatel napadl rozsudek městského a Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, v níž namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem správce daně, následně aprobovaným obecnými soudy, že neprokázal splnění podmínek, za nichž lze uplatnit odpočet daně z přidané hodnoty. Stěžovatel zdůraznil svůj obezřetný přístup, projevující se mimo jiné prověřováním obchodních partnerů skrze registr dostupný na internetových stránkách ministerstva financí. Dále poukázal na nejednotnost rozhodování správce daně o uznání, resp. neuznání a zpochybnění předložených dokladů, projevující se v tom, že za měsíce květen 2005 a březen 2006 nebyly dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty vystaveny, přestože praxe stěžovatele, jeho spolupráce s dodavateli a dokladování této spolupráce byly zcela shodné jako v ostatních měsících. Dle stěžovatele obecné soudy hodnotily provedené důkazy selektivně a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, resp. se nevypořádaly se všemi rozhodnými argumenty. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995

sp. zn. III. ÚS 166/95

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se tvrzeními stěžovatele pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žaloby, resp. kasační stížnosti, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Není přitom pravdou, že by nereagovaly na konkrétní námitky, které stěžovatel následně zopakoval i ve své ústavní stížnosti. Argument nejednotnosti posuzování dokladů vypořádal výslovně Nejvyšší správní soud (str. 5 rozsudku), argument obezřetného přístupu stěžovatele k obchodním partnerům je pak vyvrácen již v odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 17 rozsudku).

Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu