Constitutional Court dismisses appeal as ordinary courts acted constitutionally and within their jurisdiction.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky PREFA MAJETKOVÁ a.s., se sídlem v Rosicích nad Labem, U Prefy 579, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 267/2012-263 ze dne 22. května 2012, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 61/2011-222 ze dne 31. srpna 2011 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 109/2006-174 ze dne 16. srpna 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení principů a svých práv zakotvených v čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením č. j. 24 C 109/2006-174 ze dne 16. srpna 2010 odmítl žalobu stěžovatelky proti žalovaným České republice -Ministerstvu financí a České republice - Ministerstvu spravedlnosti, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 467.224.000,- Kč s příslušenstvím a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 53 Co 61/2011-222 ze dne 31. srpna 2011 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 267/2012-263 ze dne 22. května 2012 odmítl a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že před obecnými soudy jednala na základě legitimních očekávání, že její žaloba bude projednána, když podle stěžovatelky Nejvyšší soud pod sp. zn. 25 Cdo 1244/2008, Městský soud v Praze pod sp. zn. 18 Co 36/2007 a Obvodní soud pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 32/2004 téměř totožnou žalobu stejně poškozeného žalobce řádně projednaly.

Příčinu možné protiústavnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka ve vadné (ústavně nekonformní) interpretaci zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 269/99

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly a interpretovaly příslušné právní předpisy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí též řádně odůvodnily. V záhlaví citovaná rozhodnutí tak považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a porušení ústavně zaručených principů a práv stěžovatelky neshledal.

Odkaz stěžovatelky na jiné řízení, kde měla být téměř totožná žaloba obecnými soudy projednána, není pro posouzení projednávané věci významný. Rozdílné rozhodování ve stejných či obdobných věcech, a to i když jde o posouzení otázky projednatelnosti žaloby, je samozřejmě nežádoucí, tato eventualita však sama o sobě důvodem kasace napadených rozhodnutí být nemůže, neboť nelze obecným soudům nařizovat projednat žalobu, o jejíž projednatelnosti navíc není ani Ústavní soud nikterak přesvědčen. Současně je třeba dodat, že to, že jde o téměř totožnou žalobu, naznamená, že jde o srovnatelnou věc.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. března 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu