Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 100/13 ECLI:CZ:US:2013:4.US.100.13.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses father's appeal on custody change, ruling courts respected child's wishes and best interests.

Numero d'incarto IV.ÚS 100/13
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the father's constitutional complaint against lower court rulings denying him joint custody of his daughter. The father argued that the courts failed to consider his relationship with the child and violated his parental rights under the Charter of Fundamental Rights and the Convention on the Rights of the Child. The court dismissed the appeal because the lower courts properly evaluated the child's expressed wish to maintain the current living arrangement and found no evidence that joint custody served the child's best interests.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court will not intervene in family law cases unless there is an extreme excess by ordinary courts, as assessments of joint custody and the child's best interests are fundamentally the domain of ordinary courts.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint joint custody best interests of the child parental rights child's expressed wishes extreme excess ordinary courts jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte
čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte
1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a porušení práv jeho dcery na rodičovskou výchovu a péči domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o změně výchovy nezletilé A.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem, AK se sídlem Jeremenkova 1021/70, 147 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 č. j. 54 Co 298/2012-285 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 12. 2011 č. j. 15 P 32/2009-267, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a porušení práv jeho dcery na rodičovskou výchovu a péči domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o změně výchovy nezletilé A.

Z Ústavním soudem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 vyplynulo, že nezletilá je na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2009 ve výchově matky, stěžovatel - otec přispívá na její výživu částku 6 000 Kč měsíčně a s nezletilou se stýká v rozsahu upraveném soudem, často i nad jeho rámec. Otec navrhl střídavou výchovu nezletilé, Obvodní soud pro Prahu 6 po provedeném dokazování jeho návrh ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním ústícím v závěr, že tato forma výchovy není v zájmu nezletilé. Soud neshledal změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovy, a v tomto směru vzal v úvahu i přání nezletilé zachovat stávající stav. K odvolání otce Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Odvolací soud v reakci na závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu k rozhodování soudů o střídavé výchově nezletilých dětí [

sp. zn. III. ÚS 1206/09

ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363),

sp. zn. I. ÚS 48/04

ze dne 27. 1. 2005 (N 19/36 SbNU 247)] odlišil, že v projednávané věci nebyla střídavá výchova v zájmu dítěte jednak proto, že si samo přálo zachovat dosavadní model výchovy, a jednak proto, že oba rodiče se nejsou schopni dohodnout na podstatných náležitostech střídavé výchovy; ta by proto pro dítě vytvořila permanentně stresující situaci.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že střídavá výchova by byla možná a nejvíce by odpovídala zájmům nezletilé. Argumentoval svým dobrým vztahem k dceři, stykem i nad rámec stanovený soudem, budováním jejích vztahů s polorodou sestrou a dotkl se i některých závěrů ve znaleckém posudku, kterým, podávaje svoje vlastní vysvětlení, oponoval.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Při posouzení, zda došlo k porušení práv rodiče na výchovu dítěte a jeho péči, Ústavní soud při výkladu ustanovení čl. 32 Listiny přihlíží i k jeho odstavci šestému, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a k čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud interpretuje tato ustanovení tak, že práva zakotvená v odstavci čtvrtém čl. 32 Listiny v podrobnostech provádí zákon, jsou však přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péče, však neměla v projednávaném případě pro stěžovatele zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Tato práva tak nelze interpretovat jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu.

Podstata problému a jádro stěžovatelovy argumentace je tak fakticky zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona o rodině, jak je provedly obecné soudy. Tato ustanovení umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnou o výkonu svých rodičovských práv, aby autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu a rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu rodičovských práv a povinností změnil; při svém rozhodování má však soud povinnost vždy sledovat především zájem dítěte. Ústavní soud proto se zabýval věcí z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace ustanovení zákona o rodině, které na věc dopadaly. Ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 ověřil, že obecné soudy zvažovaly poměry na straně obou rodičů a jejich nezletilé dcery, zabývaly se otázkou, zda rodiče jsou schopni spolu komunikovat o základních záležitostech nezletilé na takové úrovni, aby střídavá výchova nebyla zdrojem konfliktů, přičemž nalézací soud před svým rozhodnutím provedl řadu důkazů. Po jejich vyhodnocení rozhodl soud prvního stupně o zamítnutí návrhu otce a soud odvolací o potvrzení rozsudku odvoláním otce napadeného; důvody, které je k rozhodnutím vedly, přiměřeným způsobem vyložily. Za tohoto stavu tak nelze obecným soudům z ústavně právního hlediska, tzn. ve vztahu k respektování základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení a otce nezletilé, nic vytknout. Obecně totiž platí, že ani tehdy, pokud je nezletilé dítě svěřeno do péče i jen jednoho z rodičů, nejde o vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako není vyloučeno právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem. Ústavněprávní argumentace stěžovatele porušením čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny je tedy zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces, které je zaručováno kautelami hlavy páté Listiny. Předestřenou argumentaci hodnotil v její podstatě spíše jako nesouhlasnou polemikou s hodnocením důkazů v řízení provedených s cílem zvrátit rozhodnutí soudu ve prospěch svého návrhu. Ústavní soud však nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, ale zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

ze dne 20. 6. 1995 N 34/3 SbNU 257). Pokud jde o dokazování a zjišťování skutkového stavu, z judikatury Ústavního soudu lze identifikovat, jaká pochybení v tomto procesu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 570/03

ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). V projednávaném případě Ústavní soud pochybení mající charakter extrémního excesu obecného soudu neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, právní závěry z tohoto zjištění vyvozené, jakož i reakce soudu na uplatněné námitky stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se způsobem, jakým soud hodnotil provedené důkazy a jaké závěry ze zjištěného skutkového stavu vyvodil, nemůže samo o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení Úmluvy o právech dítěte, neboť obecné soudy projev nezletilé a její přání vzaly při svém rozhodování v úvahu. Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů. Tak se také stalo ve věci rozhodnuté nálezem

sp. zn. II. ÚS 1206/09

, ve které střídavá výchova nezletilého dítěte, ač znalcem doporučena, nebyla nařízena pouze pro nesouhlas matky, který nebyl racionálně odůvodněn, ve vztahu k dítěti postrádal relevanci a tudíž se jevil jako obstrukční, z čehož vyplynulo, že na takovém nesouhlasu nemohly obecné soudy vystavět své rozhodnutí. V projednávané věci však k takové situaci nedošlo. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozsudky obecných soudů nebyly zpochybněny či popřeny zásady v čl. 18 a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, či identické zásady pro rozhodování o styku rodiče s dítětem podle čl. 4 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi, neboť stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilou a společně s matkou odpovídá za výchovu a vývoj nezletilé a v rámci svých schopností a možností zabezpečuje její životní podmínky nezbytné pro její rozvoj. Skutečnost, že přání stěžovatele, aby měl pro výchovu nezletilé stejný prostor jako matka, nebylo z důvodů vyložených v napadených rozsudcích akceptováno, nepředstavuje v projednávané věci porušení práv stěžovatele či jeho dcery zakotvených v Listině, event. v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.

Tvrzení stěžovatele o porušení práv nezl. A. podle přesvědčení Ústavního soudu pramení toliko ze stěžovatelova odlišného názoru na celou věc a tím i nesouhlasu se soudním rozhodnutím.

K řečenému dodává Ústavní soud, že všechna práva nezletilé nejlépe zajistí i do budoucna nikoliv rozhodování soudů (včetně rozhodování soudu Ústavního), ale schopnost rodičů dosáhnout v záležitostech týkajících se výchovy jejich dcery alespoň elementární shody. Zdá se přitom, že taková jejich shoda vzdor proběhnuvšímu soudnímu řízení vyloučena není.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně 20. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu