Constitutional Court dismisses appeal against court costs ruling citing fair trial principles and judicial independence.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Pavla Osičky, zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, AK se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2012 č. j. 10 Co 734/2012-159 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 7. 2. 2013 a doplněným dne 22. 2. 2013 se Pavel Osička (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil náhradově nákladové výroky II. a III. (první větu) v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") vydaného v řízení o dodatečném projednání dědictví.

II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 1. 6. 2012 Okresní soud v Karviné (dále jen "nalézací soud") zamítl návrh stěžovatele (syna zůstavitelky) na dodatečné projednání dědictví, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a rozhodl o nákladech pověřeného komisaře.

Dne 31. 10. 2012 odvolací soud k odvolání pozůstalých synů Gustava Osičky a stěžovatele usnesení nalézacího soudu v odvoláním napadené části, tj. v odstavci I. a III. výroku, potvrdil (výrok I.); výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že - zkráceně řečeno - zavázal stěžovatele zaplatit náklady Gustava Osičky.

III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že odvolací soud porušil čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tím, že rozhodl o nákladech řízení v rozporu s ustanovením § 146 odst. 1 písm. a) věta za středníkem o. s. ř.; dále namítl porušení čl. 4 odst. 1 čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

IV. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování věci týkající se občanských práv nebo závazků, k čemuž v projednávaném případě došlo.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004

sp. zn. I. ÚS 653/03

, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Zákonné principy obsažené v ustanoveních § 142 a § 146 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, a dále v ustanovení § 150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález ze dne 13. 10. 2005

sp. zn. IV. ÚS 221/04

, N 199/39 SbNU 111; usnesení ze dne 1. 4. 2003

sp. zn. II. ÚS 563/01

, U 8/30 SbNU 519).

Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadených náhradově nákladových výroků nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Jmenovaný soud dospěl na základě konkrétních skutečností k úsudku, že v projednávaném případě bylo namístě zohlednit fakt, že řízení bylo zahájeno k návrhu jednoho z dědiců a návrh nebyl shledán důvodným; z pohledu ústavněprávního nelze shledat na tomto závěru nic, co by mohlo stěžovatelem požadovaný kasační zásah opodstatnit. Již z odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně se podává, že odvolací soud přiměřeně vzal v potaz při svém rozhodování spravedlnostní aspekty proběhnuvšího řízení; nesouhlasná polemika stěžovatele s postupem obecného soudu důvod pro zásah Ústavního soudu nezakládá.

Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu