Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding excessive litigation delay in state compensation case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected Tibor Bažalík's constitutional complaint challenging a lower court's decision to deny state compensation for litigation delays. The complainant argued that the district court failed to account for significant procedural delays caused by flawed rulings and inconsistent case law. The court upheld the lower court's finding that the overall three-year duration was reasonable based on established criteria for assessing procedural delays.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court respects the ordinary court's assessment of whether a specific case involved an unreasonable delay in proceedings, evaluating it against general criteria rather than abstract numerical thresholds.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Tibora Bažalíka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 čj. 16 Co 407/2012-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze vydaného v řízení o zaplacení 18 000 Kč.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 18 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Újma měla vzniknout nesprávným úředním postupem - průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 580/2008. Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 18. 4. 2012 č. j. 14 C 124/2011-31 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil se závěrem, že délka řízení v trvání tří let a pěti měsíců nebyla nepřiměřeně dlouhá.
V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům odvolacího soudu oponoval. Namítl, že k průtahům v řízení ve věci sp. zn. 13 C 580/2008 přispěly zcela jiné faktory, než které vzal v úvahu Městský soud v Praze. Dle jeho názoru nešlo o problémy s právním posouzením jeho nároku na poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. či neustáleností judikatury, ale řízení zbytečně prodlužovala vadná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze či patnáctiměsíční délka řízení před dovolacím soudem. Stěžovatel též upozornil, že řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 trvalo o šest měsíců déle, než uvedl Městský soud v Praze, a to v důsledku vydání opravného usnesení.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí citovaného zákona je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nestanoví-li zákon žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obecné soudy tedy posouzením, zda orgán veřejné moci činil úkony v řízení, resp. vydal rozhodnutí v přiměřené době, ověřují správnost úředního postupu. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), však nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice nepřiměřenosti doby řízení není obecně určitelná. V této souvislosti lze odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který při rozhodování o požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces formuloval kritéria, kterými celkovou délku řízení poměřuje, a podle těchto kritérií postupuje i Ústavní soud, hodnotí-li průtahy v soudním řízení (poznámka pod čarou č. 1).
Podle přesvědčení Ústavního soudu Městský soud v Praze z těchto kritérií v nyní posuzované věci vycházel. Vzal v úvahu celkovou délku soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 580/2008 (poznámka pod čarou č. 2), ve kterém se stěžovatel domáhal proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného před ČSSZ, složitost řízení, jehož náročnost spatřoval nikoliv ve skutkových zjištěních, ale v právním posouzení délky původního řízení před ČSSZ, kdy o nároku stěžovatele na zaplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. nebylo pro rozkolísanost judikatury jednoznačně jasno, přihlédl též k tomu, že zpočátku nebylo pro soudní praxi jednoduché ani posouzení, jak nesprávný úřední postup odškodnit, a nevyhnul se též posouzení významu řízení pro stěžovatele a jeho jednání, stejně jako jednání orgánů veřejné moci v řízení.
Ústavní soud má za to, že Městský soud v Praze vzal v úvahu všechna požadovaná kritéria nutná k posouzení otázky, zda se k v konkrétním případě (ne)jedná o porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době. Skutková zjištění obecného soudu a z nich vyvěrající závěr, přiměřeným způsobem odůvodněný, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že žalobu bylo třeba z tohoto důvodu zamítnout, Ústavní soud respektoval. Připomíná, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu nevstupuje, ledaže by příslušné závěry obecného soudu bylo možné označit za extrémní. Stejně tak nezasahuje, není-li právní norma interpretována způsobem, který odporuje jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, či nejde-li o právní argumentaci soudu svévolně a iracionálně vybočující z množiny možných významů zákona a z tohoto důvodu objektivně neakceptovatelnou. O takový postup v projednávané věci nešlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
1) Srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 1572/11
ze dne 6. 3. 2012, část IV./b, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz
2) Srov. stěžovateli známé usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012
sp. zn. III.ÚS 243/12