Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 4177/12 ECLI:CZ:US:2013:4.US.4177.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding presumption of innocence violation.

Numero d'incarto IV.ÚS 4177/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of child abuse. The defendant argued that lower courts violated his presumption of innocence by failing to consider psychiatric experts and disregarding his daughter's false confession. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower courts provided sufficient reasoning and the evidence formed a logically closed whole without reasonable doubt.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; If a constitutional complaint is clearly unfounded, the Constitutional Court must reject it without examining the merits of the alleged rights violation.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint presumption of innocence clearly unfounded evidence evaluation reasonable doubt child abuse conviction logical closure of evidence

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby z tohoto důvodu napadená rozhodnutí zrušil.
článek 83 Ústavy
článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
článek 40 odst. 2 Listiny
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
III. ÚS 2453/11
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 29. února 2012 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011 sp. zn. 74 T 177/2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2011 sp. zn. 3 To 274/2011, jimiž byla stěžovateli mimo jiné uložena zabezpečovací detence, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení.
I. ÚS 3741/11
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 28. června 2012 ve věci ústavní stížnosti Roberta Kováře (pozn.: jedná se o pseudonym) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 č. j. 8 Tdo 1034/2011-25 a rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. března 2011 sp. zn. 1 Tmo 5/2011, kterým byl stěžovatel uznán vinným pomocí k provinění loupeže, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.
I. ÚS 3094/08
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 29. dubna 2009 ve věci ústavní stížnosti F. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 5 T 2/2005, kterým byl stěžovatel mimo jiné uznán vinným trestnými činy krádeže, porušování domovní svobody a poškozování cizí věci, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 12 To 100/2007, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 755/2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
I. ÚS 910/07
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 23. září 2008 ve věci ústavní stížnosti L. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 č. j. 11 To 477/2006-174 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2006 č. j. 2 T 29/2005-159, jimiž byl stěžovatel odsouzen za trestný čin znásilnění a byl mu uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody.
I. ÚS 49/06
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 20. května 2008 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Tdo 1004/2005-2013, kterým bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005 č. j. 4 To 147/2004-1986, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu.
I. ÚS 429/03
ve věci ústavní stížnosti V.
II. ÚS 2063/09
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D.
III. ÚS 2042/08
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 26. listopadu 2009 ve věci ústavní stížnosti J. B. a Mgr. V. N. proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. 2 T 3/2005, kterým byl stěžovatel J. B. uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele a stěžovatelka Mgr. V. N. byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu poškozování věřitele, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 10 To 384/2007, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 5 Tdo 519/2008, kterým byla odmítnuta dovolání stěžovatelů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, AK se sídlem Veselá 24, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 5. 2011 č. j. 2 T 17/2011-298 a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. 11. 2011 č. j. 14 To 299/2011-346 a Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 393/2012-24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů v jeho trestní věci bylo porušeno jeho právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby z tohoto důvodu napadená rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 24. 11. 2011 č. j. 14 To 299/2011-346 zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 5. 2011 č. j. 2 T 17/2011-298, jímž byl stěžovatel shledán vinným zločinem týrání svěřené osoby dle ustanovení § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že nepřiměřeně trestal svou vnučku fyzickými tresty a systematickým psychickým terorem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 393/2012-24 dovolání stěžovatele odmítl pro neopodstatněnost.

Stěžovatel namítá, že nikdy nepříznivě nepůsobil na tělesnou či psychickou stránku vnučky a při nakládání s ní "neprojevoval hrubší stupeň necitelnosti a bezohlednosti", a že vytýkané jednání dle výpovědí učiněných v hlavním líčení mělo trvat přibližně tři měsíce, tedy nikoli po delší dobu. Soudům vytýká, že nepřibraly znalce z oboru psychiatrie k posouzení osobnosti vnučky, Nejvyšší soud pak kritizuje za nezohlednění prohlášení vnučky přiložené k dovolání, v kterém uvedla, že vypovídala nepravdivě.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 463/2000

ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález

sp. zn. III. ÚS 181/2000

ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález

sp. zn. III. ÚS 1104/08

ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález

sp. zn. III. ÚS 166/95

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení

sp. zn. III. ÚS 376/03

ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nález

sp. zn. IV. ÚS 185/96

ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález

sp. zn. II. ÚS 182/02

ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález

sp. zn. I. ÚS 413/02

ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)].

Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 2453/11

ze dne 29. 2. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo. Obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem prokázána. Tam, kde existují o vině jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 3741/11

ze dne 28. 6. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález

sp. zn. I. ÚS 3094/08

ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález

sp. zn. I. ÚS 910/07

ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389),

I. ÚS 49/06

, nález

sp. zn. I. ÚS 429/03

ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2063/09

ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 2042/08

ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2063/09

ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Obecné soudy se v projednávané věci žádné z výše uvedených povinností nezpronevěřily. Svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, odůvodnění jsou přiléhavá a řádně se vypořádávají s námitkami stěžovatele částečně opakovanými v ústavní stížnosti, přičemž zvlášť pečlivě se věnují vysvětlení, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele. Za této situace Ústavní soud neshledává prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo. K prohlášení vnučky přiloženému stěžovatelem k dovolání postačí uvést, že dovolání slouží pouze k nápravě právních vad a nelze se jím domáhat přezkoumání nebo doplnění skutkových zjištění; Nejvyšší soud proto tuto listinu při rozhodování o stěžovatelově dovolání nemohl brát v potaz.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu