Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding presumption of innocence violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of child abuse. The defendant argued that lower courts violated his presumption of innocence by failing to consider psychiatric experts and disregarding his daughter's false confession. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower courts provided sufficient reasoning and the evidence formed a logically closed whole without reasonable doubt.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; If a constitutional complaint is clearly unfounded, the Constitutional Court must reject it without examining the merits of the alleged rights violation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, AK se sídlem Veselá 24, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 5. 2011 č. j. 2 T 17/2011-298 a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. 11. 2011 č. j. 14 To 299/2011-346 a Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 393/2012-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů v jeho trestní věci bylo porušeno jeho právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby z tohoto důvodu napadená rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 24. 11. 2011 č. j. 14 To 299/2011-346 zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 5. 2011 č. j. 2 T 17/2011-298, jímž byl stěžovatel shledán vinným zločinem týrání svěřené osoby dle ustanovení § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že nepřiměřeně trestal svou vnučku fyzickými tresty a systematickým psychickým terorem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 393/2012-24 dovolání stěžovatele odmítl pro neopodstatněnost.
Stěžovatel namítá, že nikdy nepříznivě nepůsobil na tělesnou či psychickou stránku vnučky a při nakládání s ní "neprojevoval hrubší stupeň necitelnosti a bezohlednosti", a že vytýkané jednání dle výpovědí učiněných v hlavním líčení mělo trvat přibližně tři měsíce, tedy nikoli po delší dobu. Soudům vytýká, že nepřibraly znalce z oboru psychiatrie k posouzení osobnosti vnučky, Nejvyšší soud pak kritizuje za nezohlednění prohlášení vnučky přiložené k dovolání, v kterém uvedla, že vypovídala nepravdivě.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 463/2000
ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález
sp. zn. III. ÚS 181/2000
ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález
sp. zn. III. ÚS 1104/08
ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález
sp. zn. III. ÚS 166/95
ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení
sp. zn. III. ÚS 376/03
ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 185/96
ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález
sp. zn. II. ÚS 182/02
ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález
sp. zn. I. ÚS 413/02
ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)].
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 2453/11
ze dne 29. 2. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo. Obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem prokázána. Tam, kde existují o vině jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 3741/11
ze dne 28. 6. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález
sp. zn. I. ÚS 3094/08
ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález
sp. zn. I. ÚS 910/07
ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389),
I. ÚS 49/06
, nález
sp. zn. I. ÚS 429/03
ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 2063/09
ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 2042/08
ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 2063/09
ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy se v projednávané věci žádné z výše uvedených povinností nezpronevěřily. Svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, odůvodnění jsou přiléhavá a řádně se vypořádávají s námitkami stěžovatele částečně opakovanými v ústavní stížnosti, přičemž zvlášť pečlivě se věnují vysvětlení, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele. Za této situace Ústavní soud neshledává prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo. K prohlášení vnučky přiloženému stěžovatelem k dovolání postačí uvést, že dovolání slouží pouze k nápravě právních vad a nelze se jím domáhat přezkoumání nebo doplnění skutkových zjištění; Nejvyšší soud proto tuto listinu při rozhodování o stěžovatelově dovolání nemohl brát v potaz.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu