Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 453/11 ECLI:CZ:US:2013:2.US.453.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding Supreme Court's procedure in bankruptcy-related civil litigation.

Numero d'incarto II.ÚS 453/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a creditor against the Supreme Court's decision to vacate lower court judgments and halt proceedings. The creditor argued that the Supreme Court violated procedural rules by not strictly applying the requirement to examine conditions for a final judgment when a bankruptcy was dissolved. The court found the complaint unfounded because the bankruptcy proceedings had concluded, rendering the vacated judgments legally ineffective and the halt of the civil suit appropriate.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismissed the complaint as clearly unfounded when the applicant's rights were not infringed because the subject matter of the dispute had disappeared due to the conclusion of the underlying bankruptcy proceedings.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint bankruptcy proceedings vacating judgments procedural halt Civil Procedure Code Constitutional Court legal effect

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 95 Ústavy
§ 103 občanského soudního řádu
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nepostupoval striktně dle ustanovení § 103 občanského soudního řádu, podle kterého je třeba kdykoli během řízení zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí ve věci samé.
§ 104 odst. 1 občanského soudního řádu
Se zrušením konkursu na majetek úpadce přitom nastala neodstranitelná překážka řízení (neodstranitelný nedostatek podmínky řízení), pročež mělo být řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastaveno.
§ 243d občanského soudního řádu
Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší soud postupoval v projednávané věci v rozporu s ustanovením § 243d občanského soudního řádu, jež stanovuje, že pokud dovolací soud zruší napadené rozhodnutí, jedná dále o věci soud, kterému byla věc vrácena.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud z uvedených důvodů návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
II. ÚS 2071/08
Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář
mutatis mutandis Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti Letohradská zemědělská společnost a. s., sídlem Lukavice, Letohrad, zastoupené JUDr. Evou Auersvaldovou, advokátkou se sídlem Ronov nad Doubravou, Nábřežní 160, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 ve věci sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým měl Nejvyšší soud porušit ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 95 Ústavy.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2007 ve věci sp. zn. 44 Cm 100/2004 bylo v převážné části vyhověno určovací žalobě stěžovatelky na oddělené uspokojení její pohledávky za úpadcem, na jehož majetek byl prohlášen konkurs; ve zbývající části bylo řízení zastaveno. K odvolání jednoho ze žalovaných (úpadce) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2008 ve věci sp. zn. 15 Cmo 111/2008 rozsudek krajského soudu ve věci samé potvrdil. K dovolání téhož žalovaného Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením rozsudky soudů obou instancí - s výjimkou výroku krajského soudu o zastavení řízení - zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil.

V konkursním řízení, z nějž projednávaná věc vzešla, bylo krajským soudem dne 25. 8. 2009 ve věci sp. zn. 48 K 52/2003 vydáno rozvrhové usnesení, na jehož základě byly částečně uspokojeny pohledávky stěžovatelky a ostatních věřitelů. Současně byl po splnění rozvrhového usnesení konkurs na majetek úpadce zrušen a následně byl úpadce ke dni 29. 12. 2009 vymazán z obchodního rejstříku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nepostupoval striktně dle ustanovení § 103 občanského soudního řádu, podle kterého je třeba kdykoli během řízení zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí ve věci samé. Se zrušením konkursu na majetek úpadce přitom nastala neodstranitelná překážka řízení (neodstranitelný nedostatek podmínky řízení), pročež mělo být řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastaveno. Dle stěžovatelky proto Nejvyšší soud pochybil, pokud sice řízení zastavil, avšak současně zrušil i výroky rozsudků soudů obou instancí ve věci samé. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 2071/2008, dle kterých nedostatek podmínky řízení má vždy za následek nemožnost vydání meritorního rozhodnutí. Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší soud postupoval v projednávané věci v rozporu s ustanovením § 243d občanského soudního řádu, jež stanovuje, že pokud dovolací soud zruší napadené rozhodnutí, jedná dále o věci soud, kterému byla věc vrácena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelkou v ústavní stížnosti naříkaným postupem některé její základní právo či svobodu, respektive zda nejednal v rozporu s imperativem vyjádřeným v ustanovení čl. 95 Ústavy.

Stěžovatelce lze přisvědčit pouze potud, že o správnosti postupu Nejvyššího soudu, na jehož základě by byla v dané věci rozhodnutí soudů první a druhé instance nejprve zrušena, a až poté by bylo postupováno dle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu, by vskutku bylo namístě mít v obecné rovině jisté pochybnosti. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nicméně není zřejmé, zda dovolací soud skutečně nejprve zrušil - pro nesprávnost - předchozí rozhodnutí obecných soudů, nebo zda přikročil k jejich kasaci až v důsledku závěru o nutnosti předmětné řízení zastavit. Současně je třeba zdůraznit, že dovolací soud zde nerozhodoval v "klasickém" občanskoprávním řízení, nýbrž v řízení incidenčním, existenčně vázáném na řízení konkursní, jež bylo v průběhu dovolacího řízení ukončeno. V daném řízení tak předmět sporu zjevně odpadl, proto bylo namístě řízení o stěžovatelčině určovací žalobě zastavit. V této souvislosti se přitom zrušení dříve v řízení vydaných rozhodnutí jeví jako rozumné a svou povahou nikoli svévolné (srov. mutatis mutandis Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 722).

Přestože odůvodnění - a zvláště závěrečná úvaha na str. 5 - napadeného usnesení Nejvyššího soudu zpochybňuje správnost rozhodnutí, na jejichž základě bylo v konkursním řízení přijato rozvrhové usnesení, a proto by právní postavení stěžovatelky ovlivnit mohlo, je současně zřejmé, že výroky napadeného usnesení, jimiž jedinými je nutno tvrzený zásah do stěžovatelčiných základních práv poměřovat, do právní sféry stěžovatelky nijak zasáhnout nemohly, neboť důsledky zrušených výroků soudů první a druhé instance směřovaly do již skončeného konkursního řízení, pročež žádné účinky vyvolávat nemohly.

Prizmatem relevantních kritérií řízení před Ústavním soudem je tedy třeba mít na zřeteli, že v době podání ústavní stížnosti nebyla stěžovatelka napadeným usnesením Nejvyššího soudu nikterak zkrácena na svých právech, tím méně pak na právech garantových ústavním pořádkem České republiky.

Pouze pro úplnost je možno ještě poznamenat, že ani oponentura vedená stěžovatelkou v ústavní stížnosti není prosta vnitřních rozporů. Stěžovatelka totiž sice souhlasí s nutností zastavit řízení, avšak rozhodnutí, jež vzešla z tohoto zastaveného řízení, žádá ponechat v platnosti. Takový postup by přitom v obecné rovině šel přímo proti smyslu procesního institutu zastavení řízení. Obdobné lze potom vztáhnout rovněž k argumentaci dispozicí ustanovení § 243d občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), dle které vrací dovolací soud po kasaci napadených rozhodnutí věc obecným soudům k dalšímu řízení - v dané věci je totiž zřejmé, že po zastavení řízení (s nímž stěžovatelka souhlasí) již Nejvyšší soud neměl komu věc k projednávání vracet.

Ústavní soud z uvedených důvodů návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu