Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 706/13 ECLI:CZ:US:2013:1.US.706.13.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint as unreasonable, rejecting claim of judicial arbitrariness in evidence evaluation.

Numero d'incarto I.ÚS 706/13
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a woman against lower court decisions partially dismissing her claim for unpaid salary supplements. She argued that general courts ignored her evidence requests, evaluated proof inadequately, and acted with arbitrary discretion, effectively denying justice. The court found no violation of rights because appellate courts had already thoroughly examined the evidence and reasoning, and the lower courts' decisions lacked the extreme excesses required for constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court cannot re-evaluate factual findings or evidence assessment by general courts unless it identifies an extreme excess in the judicial reasoning that is rationally indefensible.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint judicial arbitrariness evidence evaluation denegatio iustitiae extreme excess unreasonable complaint salary supplements

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 133a o. s. ř.
§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 83 Ústavy ČR
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů.
čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR
čl. 143/1992 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
III. ÚS 84/94
důsledně na již zmíněné ústavní aspekty dodržení principů řádného
III. ÚS 166/95
Soulad skutkových zjištění s provedenými důkazy jako podmínka spravedlivého procesu
II. ÚS 182/02
ve věci ústavní stížnosti E.
II. ÚS 539/02
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského - ze dne 28. června 2005 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. Prof. JUDr. A. K., DrSc., 2. J. K., 3. M. K., 4. J. K., 5. JUDr. J. M. a 6. Ing. F. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002 č. j. 38 Ca 240/2001-25 a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 5. dubna 2001 č. j. PÚ 1255/92/1, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí.
I. ÚS 585/04
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 20. července 2005 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 11 Tdo 937/2003, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. 9 To 415/2002 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 16 T 46/98, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona.
II. ÚS 566/06
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 20. února 2007 ve věci ústavní stížnosti J. J. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 567/2006, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
III. ÚS 126/04
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 5. října 2004 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 12. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1705/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 2. 2003 sp. zn. 9 Co 390/2002 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 3. 3. 2000 sp. zn. 18 C 283/99 ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 29. 1. 2002 sp. zn. 18 C 283/99 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, kterou se po vedlejších účastnících domáhal vydání nemovitostí.
III. ÚS 303/04
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 10. března 2005 ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18. 12. 2003 sp. zn. 9 To 666/2003, jímž byla pro opožděnost zamítnuta stížnost proti ústavní stížností rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Brně z 23. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 103/2003, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 201/2002.
IV. ÚS 221/04
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného - ze dne 13. října 2005 ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. V. proti výrokům č. II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 č. j. 16 Co 56,57/2004-225, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady řízení.
IV. ÚS 128/05
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 10. května 2005 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004 č. j. 20 Cdo 2530/2003 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. 10 Co 726/2003, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město o zamítnutí návrhu stěžovatele jako povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.
I. ÚS 1452/09
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 17. srpna 2009 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Londýnská, a. s., se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, IČ 64581489, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2006 č. j. 18 C 110/2005-49, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2006 č. j. 13 Co 302/2006-75 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009 č. j. 25 Cdo 2742/2007-107, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelčině žalobě o náhradu škody vůči státu způsobené regulací nájemného z bytů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3984/2011 ze dne 4. prosince 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Co 245/2010 ze dne 14. dubna 2011 a částečným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 19 C 178/2003 ze dne 2. dubna 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou formálně bezvadnou stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) prvá dvě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimž (ve výsledku) byla z části do výše 91 200,- Kč s příslušenstvím zamítnuta její žaloba směřující proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu se sídlem v Praze na zaplacení částky 210 060,- Kč s přísl. jako doplatku platu za rok 2003 a 6 měsíců roku 2004 a domáhá se jejich zrušení.

V obsáhlých důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka po citaci z judikatury Ústavního soudu vztahující se k aplikaci ustanovení § 133a o. s. ř., jíž se dovolává, v podstatě uvádí, že obecné soudy ignorovaly její tvrzení a důkazní návrhy, provedené dokazování, podle ní nedostatečné, nesprávně zhodnotily a počínaly si nepředvídatelně, svá rozhodnutí vykazující libovůli nezdůvodnily srozumitelně, přičemž dovolací soud, který její dovolání jako nepřípustné odmítl, postupoval "ve smyslu denegatio iustitiae". Z těchto v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

,

II. ÚS 182/02

,

II. ÚS 539/02

,

I. ÚS 585/04

,

II. ÚS 566/06

a další). Třeba také připomenout dřívější judikaturu, v níž Ústavní soud dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Námitkami, jež stěžovatelka v podstatě opakovaně vznáší v ústavní stížnosti, stran procesu dokazování a jeho zhodnocení se zabýval již odvolací soud, jehož přezkoumání vyústilo v částečnou změnu zamítavého rozsudku soudu I. stupně a vyhovění žalobě do výše 118 560,- Kč z důvodů jím obsáhle a podrobně v rozhodnutí rozvedených, vycházejících ze soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, jím dále doplněným a s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 143/1992 Sb. Stejně tak i soud dovolací, který rovněž podrobně závěr o tom, že zamítavé rozhodnutí o částce 91 200,- Kč s přísl. nemá po právní stránce zásadní právní význam, řádně zdůvodnil a námitkami stěžovatelky, podávaje i rozbor pojmu diskriminace v pracovních věcech, se adekvátně zabýval a srozumitelným a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal, včetně podle Ústavního soudu logického vysvětlení, že pokud bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelka nebyla znevýhodněna, je zbytečné zabývat se tím, zda žalovaný prokázal zásadu rovného zacházení. Pokud jde o odkaz stěžovatelky na názory Ústavního soudu zaujaté v jeho nálezech

sp. zn. IV. ÚS 128/05

a

I. ÚS 1452/09

, týkajících se výkladu podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., třeba uvést, že tyto nutno vykládat v souvislosti s jinými, konkrétními okolnostmi případů, z nichž vzešly. Úvahy obou jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, jež nevykazují prvky libovůle, odkázat.

Ústavní soud proto stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2013

Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu