Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding right to counsel and presence. The court rejects claims that lower courts violated fundamental rights. The decision upholds the principle of minimal interference with judicial authority. The court finds no constitutional violation in the proceedings. The complaint is rejected based on established legal precedents. The lower courts acted within their constitutional powers. The applicant's arguments are deemed clearly unfounded. The court emphasizes the doctrine of minimal interference. The decision confirms the validity of the lower court rulings. The complaint is dismissed as clearly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Irena Štrochová against the appellate court's judgment. The applicant argued that the lower courts violated her right to be present and her right to legal representation by refusing to appoint counsel and ignoring her requests for adjournments. The court rejected these claims, noting that the right to counsel had already been adjudicated and dismissed in prior proceedings, and that the lower courts adequately justified their refusal to grant adjournments based on the applicant's obstructive conduct. Consequently, the court found no violation of fundamental rights and ruled the complaint clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw on the Constitutional Court; Constitution: Article 36 et seq.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant fails to demonstrate a violation of fundamental rights, particularly when the lower courts have already addressed the issue in prior proceedings or have provided sufficient justification for procedural decisions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ireny Štrochové, zastoupené Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou se sídlem Kvítková 124, 760 01 Zlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 216/2010-226 ze dne 21. 9. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí, jakož i příloh k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 12. 2009, č. j. 31 C 472/2006-184, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 484 120 Kč, uplatněné stěžovatelkou z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím správního orgánu.
Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že zákonné podmínky odpovědnosti státu za majetkovou či nemajetkovou újmu v posuzovaném případě naplněny nejsou a v řízení nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud rovněž uzavřel, že stěžovatelka, nesplňující předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, v průběhu soudního řízení odvolala plnou moc právní zástupkyně, jež jí byla ustanovena Českou advokátní komorou, opakovaně žádala o odročení nařízených soudních jednání (z blíže nespecifikovaných zdravotních důvodů), aniž se byť k jedinému dostavila, a odmítla být slyšena před dožádaným soudem v místě svého bydliště, svých žádostí o odročení jednání zneužívá k záměrným procesním obstrukcím sledujícím především bezdůvodné protahování soudního řízení. Dospěl tudíž k závěru, že soud prvního stupně, jenž její poslední žádosti o odročení jednání nevyhověl a věc projednal v její nepřítomnosti, se v posuzované věci nesprávného postupu nedopustil. Ze stejných důvodů věc v nepřítomnosti žalobkyně i přes její žádost o odročení projednal a rozhodl i soud odvolací (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu - dále též "o. s. ř.").
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, opírajíc se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. O něm rozhodl Nejvyšší soud tak, že je usnesením č. j. 28 Cdo 1226/2012-277 ze dne 13. 6. 2012 odmítl jako nepřípustné, když v dovolacích námitkách neshledal existenci otázky zásadně právně významné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že odvolací soud fakticky odňal stěžovatelce právo být přítomna u jednání a také právo na advokáta. Obecným soudům v tomto směru vytkla, že jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně o žádosti stěžovatelky na přidělení zástupce v řízení nikterak nerozhodly a dále pokračovaly v řízení a rozhodly o věci. Soud při rozhodnutí o nevyhovění žádosti stěžovatelky o odročení jednání se dle jejího názoru nezabýval tím, že potvrzení o pracovní neschopnosti je důvodné, neboť je vystaveno lékařem, nezabýval se termínem vystavení tohoto potvrzení, které "ostatně nebylo nikterak zpochybněno, a dále soud vůbec neprověřoval závažnost těchto důvodů bránících stěžovatelce účasti u jednání a jejich délkou trvání". Stěžovatelka tvrdí, že se rovněž nezabýval důvody, které stěžovatelku vedly k odvolání plné moci advokátce, zda tyto nemají skutečně oporu v ustanovení zákona o advokacii, a bez řádného posouzení tuto skutečnost považoval za důvodnou k odmítnutí žádosti stěžovatelky a následné nereflektování její žádosti o odročení jednání. Závěrem upozornila na nedostatečné odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ve vztahu k argumentaci stěžovatelky týkající se odnětí jejího práva na přidělení právního zástupce. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústřední námitka stěžovatelky, že obecné soudy rozhodly ve věci samé, aniž předtím posoudily žádost stěžovatelky o ustanovení právního zástupce, je v ostrém protikladu se skutečností, že o této žádosti bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 2007, č. j. 31 C 472/2006-85, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, č. j. 55 Co 95/2008-120, přičemž ústavní stížnost, kterou proti těmto rozhodnutím stěžovatelka následně podala, Ústavní soud odmítl svým usnesením
sp. zn. III. ÚS 1773/08
ze dne 16. 10. 2008, a to jako návrh zjevně neopodstatněný. V tomto usnesení se tedy již Ústavní soud k vytýkanému postupu obecných soudů vyslovil, pročež v nyní projednávané věci již pro toto posouzení není žádný důvod ani procesní prostor.
Pokud jde o námitky stran nevyhovění žádostí stěžovatelky o odročení jednání, nelze jim přisvědčit. Městský soud v Praze dostatečně osvětlil, proč opakovaným žádostem o odročení jednání nevyhověl, proč chování stěžovatelky pokládá za obstrukční jednání; důvod přitom nespočíval pouze v tom, že sama vypověděla plnou moc advokátce ustanovené jí Českou advokátní komorou, nýbrž i v celé řadě dalších kroků stěžovatelky - v jejím odmítnutí vypovídat u dožádaného soudu v místě svého bydliště, kterážto možnost jí byla nabídnuta, v tom, že žádosti o odročení každého jednání opatřila vždy lékařským dobrozdáním, mnohdy však v podobě nečitelné fotokopie lékařské zprávy. Pakliže v souhrnu všech těchto kroků stěžovatelky odvolací soud hodnotil postup stěžovatelky jako obstrukční, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem, když dostatečně přesvědčivě odůvodnil své rozhodnutí. Ústavní soud proto žádný zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu