Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial in child custody case due to lack of evidence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by grandparents against lower court rulings denying them custody of their grandchild. The lower courts found the mother's care adequate and noted no significant change in circumstances warranting removal of the child, while also deeming an interview with the five-year-old child inappropriate. The Constitutional Court ruled that the lower courts did not err in their fact-finding or legal reasoning, as the right to participate in proceedings is not absolute and depends on the child's age and best interests.
Regesto Legislator
Generato dall'IAChl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny; čl. 9 odst. 2 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte: The right to participate in proceedings regarding a child is not absolute and must be balanced against the child's age, mental state, and best interests.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Hejzlara a Jaroslavy Hejzlarové, obou zastoupených JUDr. Martou Štefkovou, advokátkou, se sídlem Náměstí 83/7, 594 01 Velké Meziříčí, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2012, č. j. 19 Co 313/2012-353, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. dubna 2012, č. j. 8 P 105/2010-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Stěžovatelé se podanou stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dalších mezinárodněprávních dokumentů. Rovněž namítají rozpor s čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 8 P 105/2010-274, ve věci péče o nezletilého zamítl návrh prarodičů nezletilého (stěžovatelů) na svěření do jejich výchovy. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění podložených dokazováním, že péče matky o dítě je řádná a vývoj dítěte je přiměřený. Rovněž nebylo prokázáno týrání dítěte či nevhodné zacházení ze strany matky nebo jejího přítele. S ohledem na skutková zjištění nedospěl soud prvního stupně ke zjištění, že na straně matky nastala změna poměrů, která by měla mít za následek odnětí nezletilého z její péče a jeho svěření do péče prarodičů.
3. K odvolání prarodičů Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. září 2012, č. j. 19 Co 313/2012-353, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Po doplnění dokazování (sdělením mateřské školy, vyjádřením fondu ohrožených dětí) se odvolací soud ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že v dané věci nenastala kvalifikovaná změna poměrů ve smyslu § 28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Odvolací soud v podstatě zopakoval závěry soudu prvního stupně o tom, že matka o dítě dobře pečuje a žádné negativní změny nebyly zjištěny. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k možnému provedení výslechu dítěte (§ 31 odst. 3 zákona o rodině, resp. § 92 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže), přičemž dospěl k závěru, že s ohledem na věk (v době rozhodování soudu necelých 5 let) a psychický stav dítěte není vhodné, aby se k celé věci vyjadřoval a podstupoval psychicky náročný pohovor před soudem.
II. 4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí zejména proti nesprávnému postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za nespravedlivé, neboť v průběhu řízení nebyly zohledněny jejich připomínky a nebyly připuštěny a provedeny navrhované důkazy, mezi nimi zejména výslech nezletilého. Poměrně podrobně rozebírají, proč měl být nezletilý v řízení vyslechnut a k porušení jakých ustanovení mezinárodněprávních úmluv (konkrétně zmiňují čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí) došlo. Obecné soudy rovněž porušily zásadu rovnosti stran, když stěžovatelům neumožnily vyjadřovat se k prováděným důkazům a právo předkládat vlastní důkazy a návrhy. V další části ústavní stížnosti se vyjadřují k zdravotnímu i psychickému vývoji dítěte, jakož i k výchově a zacházení s ním jak z jejich strany, tak i ze strany matky. Rovněž se poměrně obšírně vyslovují k přáním a potřebám nezletilého.
III. 5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (
sp. zn. I. ÚS 68/93
, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (
sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (
sp. zn. III. ÚS 671/02
, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (
sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
7. Stěžovatelé, jak sami uvádějí v ústavní stížnosti, spatřují pochybení obecných soudů v jejich nesprávném postupu při zjišťování skutkového stavu věci, přičemž za hlavní nedostatek považují skutečnost, že nedošlo k výslechu nezletilého, ačkoliv provedení tohoto důkazu navrhovali. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že obecně řízení ve věcech péče o nezletilé se svou povahou řadí mezi nesporná řízení, která vykazují určité odlišnosti od řízení sporných. V těchto řízeních je patrný vyšší stupeň státní ingerence, která se projevuje např. uplatněním zásady oficiality v průběhu celého řízení, spoluprací s orgány péče o děti, dokazováním metodou vyšetřovací apod., a proto na ně nelze nahlížet kritérii, které uplatňují v rámci sporného řízení. Stěžovatelé sice správně poukazují na to, že v rámci řízení ve věcech péče o nezletilého, tedy i v rámci řízení o svěření do výchovy třetí osoby mezinárodní úmluvy garantují participační právo dítěte na řízení (srov. např. čl. 12 Úmluvy o právech dítěte), avšak toto právo není absolutní, nýbrž vždy se uplatní v návaznosti na jeho věk a rozumovou vyspělost. Důležitým hlediskem při úvaze soudu, zda provede výslech dítěte, je i ochrana zájmů samotného dítěte. V dané věci odvolací soud hodnotil zájem dítěte a dospěl k závěru, že s ohledem na věk a psychický stav dítěte by jeho výslech nebyl vhodný. Navíc za situace, kdy námitky stěžovatelů zejména ve vztahu k péči matky o nezletilého nebyly prokázány, by jeho výslech nebyl ani nutný. V tom, že obecné soudy neprovedly důkaz výslechem nezletilého, tedy nelze spatřovat jejich pochybení. Rovněž tvrzení stěžovatelů, že nedostali prostor se vyjádřit, není přesné, neboť stěžovatelé byli v řízení před soudem prvního stupně jako účastníci řízení vyslechnuti, takže na svých procesních právech v tomto směru nebyli zkráceni.
8. V další části stěžovatelé v podstatě už jen opakují argumentaci, kterou uplatňovali v řízení před obecnými soudy a v níž podávají svůj názor na věc a vyslovují své hodnocení skutkových zjištění. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud není přezkumnou instancí a neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. To může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě a řádně objasnily, jaké důkazy provedly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Přesvědčivě vysvětlily, proč dospěly k závěru, že nedošlo ke změně poměrů, která by mohla vést ke změně v péči o dítě. Odvolací soud správně poukázal na to, že péče o dítě je primárně záležitostí rodičů a svěření do péče jiné osoby, byť by se jednalo o prarodiče, nastupuje subsidiárně, až v případě, kdy o ně nemůže žádný z rodičů pečovat. V daném případě nebylo prokázáno, že by ze strany matky dítěte nebyl zájem o výchovu a péči o nezletilého nebo že by bylo rozporu s jeho zájmem, aby zůstal v péči matky. Z těchto hledisek nelze hodnotit rozhodnutí obecných soudů jako svévolné nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu