Constitutional Court dismisses appeal as moot because lower court decision was already revoked before appeal review.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Petry Armandové, zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, AK 17. listopadu 623, 530 02 Pardubice, proti usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 8. 2012 č. j. 7 C 2/2012-290 a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 24. 9. 2012 č. j. 18 Co 781/2012-375, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2012 stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v její civilní věci pro porušení vlastnického práva zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), svobody pohybu a pobytu garantované článkem 14 Listiny, práva na legitimní očekávání dle článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a práva na poskytnutí soudní ochrany právům ve smyslu článku 90 Ústavy. Dále se stěžovatelka domáhá, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti spočívající v odměně a náhradě nákladů právního zástupce.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a žalované usnesením ze dne 24. 9. 2012 č. j. 18 Co 781/2012-375 potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 8. 2012 č. j. 7 C 2/2012-290, jímž bylo dle ustanovení § 76b odst. 4 občanského soudního řádu do dne 31. 12. 2012 prodlouženo předběžné opatření nařízené tímto soudem dne 4. 7. 2012 a spočívající v uložení povinnosti stěžovatelce nevstupovat do ve výroku specifikovaného domu a na pozemky v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a žalované a zdržet se jakéhokoli setkávání, obtěžování a nežádoucího sledování žalované. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého byly důvody pro prodloužení předběžného opatření naplněny, neboť stěžovatelka se i nadále dopouštěla jednání, pro které byla ze společných nemovitostí vykázána.

Stěžovatelka uvádí, že jí žalovaná bránila v užívání nemovitostí v jejich podílovém spoluvlastnictví, což vyústilo ve slovní a fyzické útoky žalované vůči ní. Soudům vytýká, že o nařízení a prodloužení předběžného opatření rozhodovaly na základě neobjektivního a nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť vycházely pouze z tvrzení žalované, aniž by stěžovatelce umožnily se k nim vyjádřit. Stěžovatelka popírá, že by porušila nařízené předběžné opatření a že by byla podezřelou nebo trestně stíhanou pro trestný čin nebezpečného vyhrožování spáchaného na žalované, a má za to, že jí předložené zvukové a obrazové záznamy pokrývající jednotlivé konfliktní situace mezi stěžovatelkou a žalovanou, jakož i obsah trestního oznámení podaného stěžovatelkou na žalovanou, stěžovatelku vyviňují a naopak žalovanou usvědčují z nepravdivých tvrzení.

Telefonickým dotazem učiněným dne 8. 1. 2013 na Okresní soud v Pardubicích zjistil Ústavní soud, že tamní soud usnesením ze dne 8. 10. 2012, které nabylo právní moci dne 23. 10. 2012, schválil smír uzavřený mezi stěžovatelkou a žalobkyní, na základě kterého bylo zrušeno jejich podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, a nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované s tím, že žalovaná je povinna stěžovatelce na náhradě vyplatit ve výroku specifikovanou částku. Dále Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 26. 11. 2012 č. j. 22 Co 1116/2012-412, které nabylo právní moci dne 14. 12. 2012, potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012 č. j. 7 C 2/2012-397, jímž bylo zrušeno usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2012 č. j. 7 C 2/2012-290, kterým bylo prodlouženo nařízené předběžné opatření do dne 31. 12. 2012 a které stěžovatelka ústavní stížností napadla.

Stěžovatelka se k těmto zjištěním vyjádřila tak, že trvá na projednání ústavní stížnosti, neboť napadená rozhodnutí považuje za nezákonná a protiústavní; v jejich důsledku byla nucena několik měsíců žít v nelidských podmínkách v karavanu v kempu v M., kde neměla možnost zajistit podmínky a stravu pro jí chovaná zvířata, což se zásadním způsobem podepsalo na stěžovatelčině zdraví.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

S ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení vyžaduje teorie a praxe ústavního soudnictví, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu označovaném jako mootness, tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou. Z povahy institutu ústavní stížnosti i z právě uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Poté, kdy došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 1402/12

ze dne 14. 11. 2012, usnesení

sp. zn. II. ÚS 2441/10

ze dne 23. 8. 2012, usnesení

sp. zn. II. ÚS 2485/11

ze dne 24. 7. 2012, usnesení

sp. zn. II. ÚS 1592/10

ze dne 23. 2. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Jak bylo uvedeno výše, ústavní stížností napadené usnesení okresního soudu již bylo zrušeno, přičemž zrušující rozhodnutí nabylo právní moci čtyři dny po doručení stěžovatelčiny ústavní stížnosti Ústavnímu soudu. V důsledku odstranění stěžovatelkou napadeného rozhodnutí zákonem předvídaným postupem ze strany obecných soudů netrvá namítaný zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod v době rozhodování Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti, předmět sporu tedy odpadl, a již proto bylo nutno ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Další - nyní neaktuální - přezkoumávání napadených rozhodnutí postrádalo by právní funkci pro neschopnost čímkoliv prospět ústavně chráněným právům stěžovatelky.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na výsledek řízení nebylo možno stěžovatelce přiznat náhradu nákladů jejího zastoupení před Ústavním soudem (srov. ustanovení § 83 odst. 1 citovaného zákona).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu