Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 3416/10 ECLI:CZ:US:2013:1.US.3416.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of admissibility due to insufficient legal grounds.

Numero d'incarto I.ÚS 3416/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Heinze Joachima Langer against lower court rulings in a civil debt dispute. The applicant argued procedural flaws regarding evidence and trial duration, but the Court found no violation of fair trial rights. The Court determined that the lower courts conducted a thorough investigation and that the applicant failed to meet the burden of proof, rendering the complaint legally unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints must be substantiated with specific legal grounds; mere disagreement with factual findings or procedural delays without constitutional violation does not constitute admissible grounds for review.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility burden of proof civil proceedings fair trial rights violation procedural delay justification constitutional court jurisdiction limits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
§ 546 a násl. o.z.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Heinze Joachima Langera, zastoupeného JUDr. Jiřím Krukem, advokátem se sídlem Protilehlá 998/18, 184 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 10 Co 321/2010-836, a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 2. 2010, č. j. 14 C 87/96-801, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 14 C 87/96-801, ve věci žalobce (dále jen "stěžovatele") proti žalované Marii Jenčové (Poznámka: právní nástupkyni zemřelého původně žalovaného Jiřího Jenče; dále jen "žalovaný") o zaplacení částky 1.650,16 € s příslušenstvím, rozhodl, že žaloba se zamítá (výroková část I.) a že žalobce je povinen žalovanému zaplatit na nákladech řízení částku 59.108 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výroková část II.). Okresní soud poukázal na to, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovanému byl zřízen kontokorentní účet u peněžního ústavu v SRN (dále jen "PÚ"), neprokázal, že by žalovaný žádal PÚ o takový úvěr, neprokázal, že žalovaný přečerpal finanční prostředky na účtu v PÚ a že by z titulu ručitelského závazku zaplatil za žalovaného (uvedenou) částku, kterou PÚ odepsal z účtu stěžovatele. Stěžovatel nepředložil originály listin, ale pouze fotokopie; žalovaný popíral pravost listin a tvrzení stěžovatele. Stěžovatelova žalobní tvrzení jsou nedostatečná; stěžovatel je navíc v průběhu řízení měnil a doplňoval. Soud konečně neuvěřil tvrzení stěžovatele, že kontokorentní úvěr nepodléhá přísným pravidlům a že lze takový úvěr zřídit bez přítomnosti žalovaného; tvrzení stěžovatele nebyla podložena ani výslechem svědkyně - jeho manželky.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 10 Co 321/2010-836, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrokové části I., ve výrokové části II. jej změnil tak, že náklady řízení činí 46.078 Kč a rozhodl, že stěžovatel má zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8.868 Kč. Odvolací soud uvedl, že okresní soud provedl náležité dokazování, poskytl účastníkům řízení poučení dle § 118 a § 119a o. s. ř., a dospěl k věcně správnému rozhodnutí. (Poznámka: jednalo se již o v pořadí čtvrtá rozhodnutí obou soudů ve věci.) Krajský soud zdůraznil, že pokud stěžovatel neprokázal existenci závazku žalovaného vůči PÚ, jsou jeho tvrzení o vzniku ručitelského závazku dle § 546 a násl. o.z. bezvýznamná, neboť ručitelský závazek má akcesorickou povahu k závazku dlužníka.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2011, č. j. 33 C do 806/2011-934, odmítl dovolání stěžovatele podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro jeho nepřípustnosti, neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. Toto usnesení není ústavní stížností napadeno.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení citovaných rozsudků Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Poukázal zejména na délku řízení (od února 1996), na průtahy zaviněné oběma soudy a na porušení svého práva na spravedlivý proces. Obsáhle popisoval, komentoval a vyhodnocoval některé aspekty zjišťování podkladů pro rozhodnutí obecnými soudy; zdůraznil, že soudy věděly, že stěžovatel nemůže poskytnout originály listin, takže došlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci. Stěžovatel také připomněl, že dispoziční kredit v SRN lze poskytnout bez souhlasu majitele konta; postačí prý pouze nabídka banky, záleží na majiteli účtu, zda této nabídky využije.

Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s obsáhlým spisovým materiálem a s napadenými rozhodnutími obecných soudů dovozuje, že ústavní stížnost na zrušení napadených rozhodnutí je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti připomíná (a opakovaně zdůrazňuje), že není vrcholem soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jejich účastníků. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, o výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a že do daného rozhodovacího procesu může zasáhnout jen v případě takových pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké (tzv. kvalifikované) vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud v souzené věci nespatřuje v postupu obou obecných soudů, porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy postupovaly důkladně a obsáhle zjišťovaly a posuzovaly podklady pro svá rozhodnutí; z obsahu spisu (a to včetně protokolů o jednání) pak vyplývá, že stěžovatel neunesl břemeno důkazní, jež nahrazoval spektakulárními úvahami o pomalém a nedostatečném postupu obou soudů a o zasahování do soukromých informací. Tu nezbývá než připomenout, že délka řízení byla mimo jiné ovlivněna (jak lze zřetelně nalézt v obsáhlém spisovém materiálu) postupem obou účastníků řízení. Byl to také právní zástupce stěžovatele, který omlouval svoji nepřítomnost u jednání, případně žádal jejich odložení; nelze také opomenout, že v souzené věci došlo ke změně na straně zemřelého žalovaného, jehož právní nástupkyní se stala jeho manželka.

Ústavní soud konečně zdůrazňuje, že skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s tím, jak se obecné soudy s jeho důkazními návrhy vypořádaly, sama o sobě není způsobilá dosáhnout ústavněprávní relevance; odlišný názor stěžovatele na právní závěry obecných soudů, nemůže - jestliže Ústavní soud neshledal opodstatněným jeho tvrzení o porušení základního práva či svobody - vést k zásahu do rozhodovací činnosti ústavně nezávislých obecných soudů.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu