Constitutional Court dismisses appeal against civil procedure law regarding condominium court jurisdiction. The court rejects the claim that the High Court exceeded its authority. The decision upholds the High Court's interpretation of jurisdiction rules. The ruling emphasizes the Constitutional Court's limited review scope. The case concerns the proper court for condominium disputes. The court finds no violation of fundamental rights. The appeal is deemed clearly unfounded and rejected. The decision confirms the High Court's jurisdictional ruling. The Constitutional Court does not re-evaluate simple law. The appeal is dismissed without further examination.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint and the request to revoke a specific provision of the Civil Procedure Code. The complainant argued that the High Court in Prague incorrectly assigned jurisdiction to regional courts for condominium service disputes, violating constitutional rights and causing delays. The court rejected this claim, stating it does not review the interpretation of simple law unless there are extreme excesses, which were not found here. Consequently, the High Court's reasoning was deemed sufficient and constitutionally compliant.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the High Court has sufficiently reasoned its application of simple law without exceeding constitutional limits.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek Pelouškova 1443, Lipnická 1448, se sídlem v Praze 9, Pelouškova 1443, zastoupeného Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncp 3729/2012 ze dne 25. října 2012, a o návrhu na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, vydané v rámci zkoumání věcné příslušnosti soudu (§ 104a o. s. ř.), jímž jmenovaný soud ve věci žaloby stěžovatele na zaplacení částky 10 365,50 Kč (představující neuhrazené zálohy za služby a jejich vyúčtování s příslušenstvím) žalovaným, podané u Obvodního soudu pro Prahu 9, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Toto své rozhodnutí odůvodnil vrchní soud, s odkazem na Vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek a tam stanovenou působnost shromáždění vlastníků, ustanovením § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., které mezi obchodní věci, k jejichž projednání a rozhodnutí jsou jako soudy prvního stupně příslušné krajské soudy, řadí také věci jednání a shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých, přičemž poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 37/2011.
V důvodech ústavní stížnosti, s níž byl spojen návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., stěžovatel tvrdí, že uvedené ustanovení je v rozporu s článkem 1 odst. 1 Ústavy, neboť z něj, podle něho, není zřejmé, který soud by měl rozhodovat o žalobách na zaplacení záloh a vyúčtování za služby spojené s užíváním bytové nebo nebytové jednotky. Oponuje dále shora uvedenému závěru vrchního soudu, jemuž také vytýká, že nebral v úvahu znění jeho stanov a uvádí také, že má informace o tom, že Vrchní soud v Olomouci judikuje opačným způsobem (což posléze doložil k doplnění ústavní stížnosti přiloženými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci), když za věcně příslušné soudy v obdobných věcech považuje soudy okresní. Napadeným rozhodnutím přijatý výklad zákonného ustanovení brání také rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí i označeného zákonného ustanovení.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí zdůvodnil a učinil tak přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., přičemž odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti nutno také zdůraznit, že je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavní stížnost tak byla posouzena jako neopodstatněná. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu