Constitutional Court of Czechia annuls lower court ruling for violating fair process and predictability principles.

Porušení principu předvídatelnosti při řešení otázky pasivní legitimace u sporů o vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 1. února 2013

sp. zn. IV. ÚS 2127/12

ve věci ústavní stížnosti Libuše Strejčkové, zastoupené JUDr. Jarmilou Zichovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 2c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012 č. j. 38 Co 323/2010-197 vydanému v řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a statutárního města Brna, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012 č. j. 38 Co 323/2010-197 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Návrh na odložení vykonatelnosti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012 č. j. 38 Co 323/2010-197 se odmítá.

Odůvodnění

I. Část rekapitulační

1. Ústavní stížností doručenou osobně dne 7. 6. 2012, doplněnou dne 13. 6. 2012 a 24. 9. 2012, se Libuše Strejčková (dále jen "žalobkyně", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále též jen "odvolací soud") vydané v řízení o zaplacení částky 17 057 Kč s příslušenstvím a "věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení"; v doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 2012 stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost výroku II napadeného rozhodnutí.

I.A Zjištěné skutečnosti

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 31 C 434/2002 vyplývají následující skutečnosti.

3. Dne 22. 4. 2012 nalézací soud uložil žalovanému statutárnímu městu Brno (dále též jen "žalovaný") povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 17 057 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

4. Dne 26. 4. 2012 odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 4. 2012 změnil ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 17 057 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

I.B Průběh řízení před Ústavním soudem

1. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena její ústavní práva zaručená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo dotčeno její vlastnické právo a odepřeno právo na soudní ochranu.

6. Napadené rozhodnutí považovala za rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (mimo jiné usnesením ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3382/2010), jakož i s nálezy Ústavního soudu [mimo jiné s nálezem ze dne 25. 4. 2012

sp. zn. I. ÚS 1607/11

(N 89/65 SbNU 203)]. Nesouhlasila s argumenty odvolacího soudu a uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, proč odvolací soud dospěl k závěru, že na rozdíl od ustálené soudní praxe je v dané věci pasivně legitimován stát, a nikoliv obec; rozhodnutí takto vybočilo z ustálené rozhodovací praxe, založilo právní nejistotu a popřelo princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Náhradově nákladovým výrokem byly žalovanému přiznány náklady, jež ve smyslu nálezu

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321) nelze považovat vzhledem k jeho materiálnímu a personálnímu vybavení za účelné.

7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 9. 2012 stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 561/2012, v němž byla otázka pasivní legitimace žalované strany u sporů o vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství vyřešena, a uvedla, že na svém dříve již formulovaném petitu ústavní stížnosti trvá.

2. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení

8. Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 4. 2012, v němž je jasně a srozumitelně vysvětleno, z jakých důvodů nebylo žalobě stěžovatelky vyhověno. Byl toho názoru, že nebylo porušeno žádné ze základních práv stěžovatelky, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

9. Statutární město Brno jako vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázalo na legální definici veřejného prostranství v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a dále mimo jiné uvedlo, že definuje-li zákon o obcích veřejné prostranství jako veřejně přístupný prostor, zároveň tím omezuje práva vlastníka pozemku, který je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět, a to včetně bezplatnosti jeho užívání. Bezplatnost obecného užívání pozemků tvořících veřejné prostranství je potvrzována i judikaturou Ústavního soudu, např. nálezem ze dne 25. 10. 1995

sp. zn. Pl. ÚS 14/95

(N 68/4 SbNU 163; 280/1995 Sb.); úplatné je pouze zvláštní užívání veřejného prostranství podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Vlastníkovi pozemku nemůže vzniknout soukromoprávní nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s obecným užíváním jeho pozemku jako veřejného prostranství. Lze sice uvažovat o tom, že vlastník pozemku má nárok na náhradu za zákonné omezení jeho vlastnického práva zřízením veřejného prostranství, tento jeho nárok však nemá soukromoprávní, ale veřejnoprávní povahu. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

10. Stěžovatelka repliku k vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka nepodala.

3. Upuštění od ústního jednání

11. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť měl za to, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci [§ 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

II. Vlastní přezkum

12. Ústavní stížnost, jejíž podstatou bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, Ústavní soud shledal opodstatněnou z následujících důvodů.

13. Ústavní soud především připomíná znění čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, dle něhož "[v]ykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby", a konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska účastníků, vedlejšího účastníka i předmětu zcela shoduje se stížností, o níž Ústavní soud dříve rozhodl výše již citovaným nálezem ze dne ze dne 25. 4. 2012

sp. zn. I. ÚS 1607/11

. Ve zcela připodobnitelné věci shodně Ústavní soud judikoval nálezem ze dne 27. 9. 2012

sp. zn. III. ÚS 3735/11

(N 163/66 SbNU 425) - oba tyto nálezy jsou dostupné též na http://nalus.usoud.cz. V projednávaném případě je i Ústavní soud sám závěry v těchto nálezech přijatými vázán; důvody pro odchýlení se od judikatury takto vytyčené IV. senát Ústavního soudu nenalezl, pročež postup dle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu byl vyloučen.

14. Ústavní stížností nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, jaký byl identifikován v obdobné věci stěžovatelky, pročež na příslušné (výše označené) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. jeho plné odůvodnění (jakož i na další výše citovaný nález), zde postačí již jen odkázat.

15. Ústavní soud může ve stručnosti znovu toliko připomenout, že ke znakům právního státu patří zásada právní jistoty, jejíž nedílnou součástí je jak požadavek předvídatelnosti práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Právní názor zaujatý odvolacím soudem byl však zcela opačný od ustáleného názoru Nejvyššího soudu, aniž by odvolací soud dostál požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty a v souladu s ním svůj odlišný názor náležitě odůvodnil, čímž porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces. V podrobnostech je možno k uvedenému odkázat též na nález ze dne 13. 11. 2007

sp. zn. IV. ÚS 301/05

(N 190/47 SbNU 465) a judikaturu v tomto nálezu citovanou (viz zejména argumentaci obsaženou v bodech 59-72 a v projednávané věci analogicky aplikovatelnou na vztah odvolacího soudu k judikatuře Nejvyššího soudu).

16. V neposlední řadě je nutno poukázat též na výše již citovaný a stěžovatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 561/2012, v němž byla otázka pasivní legitimace žalované strany u sporů o vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství vyřešena. Právní názory v tomto rozsudku vyložené měly by být odvolacím soudem - v souladu s ústavními požadavky spravedlivého procesu - v dalším řízení respektovány. O vázanosti obecných soudů rozhodnutími Ústavního soudu bylo již pojednáno shora.

17. Jelikož Ústavní soud shledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nezabýval se již dalším tvrzením stěžovatelky o porušení čl. 11 Listiny.

III. Závěr

18. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2012, neboť před rozhodnutím ve věci samé pro takovýto výjimečný postup neshledal důvody ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; vyhověním návrhu nálezovým výrokem ztrácí akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti jakýkoliv smysl.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Dodatečně předložený návrh na odklad vykonatelnosti odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.