Constitutional Court dismisses constitutional complaint against insolvency court decision as manifestly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a creditor against a regional court's approval of a debt settlement agreement. The creditor argued that the insolvency administrator and court violated her property rights and right to a fair process by failing to consider her objections regarding the valuation of assets. The court ruled the complaint was manifestly unfounded because creditors are not parties to such proceedings, and their rights are protected through mandatory creditor committee consent and general court supervision rather than direct participation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, ve kterém stěžovatel nebyl účastníkem, je zjevně neopodstatněná, pokud nebylo odepření účasti protiústavní a ochrana práv je zajištěna jinými ústavními mechanismy.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti BERBADER, s. r. o., se sídlem Nová 901/6, Dolní Chabry, 184 00 Praha 8, zastoupené Mgr. Jiřím Žákem, advokátem, AK se sídlem Národní 28, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012 č. j. KSPH 55 INS 4779/2008-B-61 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka z důvodů v ústavní stížnosti přednesených domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jež je zakotveno v ustanovení čl. 36 a násl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Napadeným usnesením byla v rámci insolvenčního řízení schválena dohoda o vypořádání společného jmění manželů Banýrových, tj. Marie Banýrové a Ing. Karla Banýra (dlužníka stěžovatelky), uzavřená mezi HRNČÍŘ, RYDVAL a spol., v. o. s. (insolvenčním správcem dlužníka) a Marií Banýrovou.
Dle stěžovatelky, která byla věřitelkou Ing. Karla Banýra, došlo ke schválení dohody v rozporu s relevantními ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "insolvenční zákon"). Postup insolvenčního správce a následně insolvenčního soudu, jehož rozhodnutí bylo touto ústavní stížností napadeno, dle stěžovatelky nerespektoval práva věřitelů. V tomto kontextu stěžovatelka poukázala zejména na skutečnost, že mohlo dojít k porušení jejích práv, neboť částka 1 900 000,- Kč, na niž byly dle znaleckého posudku vypracovaného pro účely vypořádání společného jmění manželů oceněny nemovitosti (v dohodě specifikované), neodpovídala jejich reálné tržní hodnotě.
Dále stěžovatelka zdůrazňovala, že insolvenční soud v průběhu řízení informovala o tom, že postup insolvenčního správce nebyl v souladu s relevantními ustanoveními insolvenčního zákona a že v jeho důsledku mohla utrpět škodu, avšak insolvenční soud k jejím námitkám nikterak nepřihlédl, čímž mělo být porušeno rovněž její právo na soudní ochranu.
II. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudem netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak jemu předcházející postup insolvenčního správce a soudu jsou účastníkům řízení známy.
III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou (v rozsahu upřesněném níže) a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. V projednávané věci však takto naznačené důvody pro zásah Ústavního soudu nalezeny nebyly.
Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného v řízení, jehož účastnicí stěžovatelka nebyla. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přitom k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí oprávněna (při současném dodržení dalších podmínek) toliko fyzická nebo právnická osoba, jež byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Toto pravidlo na jedné straně vylučuje možnost podání tzv. actio popularis [srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 496 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 74/99
ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329)], na straně druhé je pak logickým projevem principu subsidiarity ochrany poskytované prostřednictvím ústavní stížnosti. Pokud by totiž Ústavní soud mohl přezkoumávat rozhodnutí i na základě návrhu osoby, jež nebyla účastníkem předcházejícího řízení před orgány veřejné moci, byl by v takovém případě - v rozporu se zmiňovaným principem - prvním orgánem, který by se námitkami navrhovatele zabýval. Takto nahlížena by tudíž ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v řízení, jehož stěžovatelka nebyla účastnicí, mohla být ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Již ve své dřívější judikatuře [srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 30/95
ze dne 10. 1. 1996 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)] však Ústavní soud dovodil, že "skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje ‚jiný zásah orgánu veřejné moci' ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena".
V takovém případě se však přezkoumání napadeného zásahu Ústavním soudem omezuje na posouzení skutečnosti, zda odepření možnosti vystupovat v řízení před orgány veřejné moci jako účastník nebylo protiústavní (k tomu srov. i usnesení
sp. zn. III. ÚS 649/06
, dostupné na http://nalus.usoud.cz); extenze přezkumu na otázky substantivní by totiž byla v rozporu s již citovaným principem subsidiarity ústavní stížnosti. V tomto kontextu je relevantní, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje nejen "toliko" na porušení či ohrožení svého práva vlastnit majetek, nýbrž brojí i proti tomu, že insolvenční soud nepřihlédl k jejím námitkám, ačkoliv jeho rozhodnutím údajně mohla být dotčena její hmotná práva.
Proto Ústavní soud přistoupil k přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti proti "jinému zásahu" Krajského soudu v Praze, spočívajícímu v tom, že se stěžovatelkou nebylo jednáno jako s účastnicí řízení. I takto nahlížena musela však ústavní stížnost být Ústavním soudem odmítnuta, to ovšem nikoliv z důvodu neoprávněnosti stěžovatelky k jejímu podání, nýbrž pro svou zjevnou neopodstatněnost.
Krajský soud v Praze při vymezení okruhu účastníků řízení o schválení dohody o vypořádání společného jmění manželů Banýrových postupoval v souladu s ustanoveními insolvenčního zákona, podle nichž účastníky tohoto dílčího řízení jednotliví věřitelé nejsou. O ústavní konformitě v tomto směru relevantních zákonných ustanovení nemá Ústavní soud pochybnosti; ostatně ani stěžovatelka se jejich zrušení ve své ústavní stížnosti nedomáhala. Ochrana hmotných práv věřitelů je při řízení o schválení dohody o vypořádání společného jmění manželů garantována jednak (procesně) obligatorním souhlasem věřitelského výboru ve smyslu ustanovení § 271 odst. 2 insolvenčního zákona, který byl v projednávané věci Krajskému soudu v Praze udělen, a jednak (hmotněprávně) dohledem obecných soudů nad postupem insolvenčního správce. Proti postupu Krajského soudu v Praze proto Ústavní soud nemá z hledisek ústavněprávních žádných výhrad.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu