Constitutional Court dismisses complaint regarding civil court default judgment and procedural inaction. The court rejects claims of constitutional violation. The court upholds lower court rulings on default judgment and procedural inaction. The court emphasizes judicial independence and proper procedural conduct. The court finds no constitutional violation in the civil proceedings. The court dismisses the complaint as unfounded and without merit. The court rules that the lower courts acted within legal bounds. The court concludes the complaint lacks legal basis for intervention.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Jan Švejchy against civil court rulings regarding a debt collection case. The applicant argued that the courts improperly inferred debt acknowledgment from his failure to respond to a court summons under specific procedural rules. The court determined that the lower courts correctly applied civil procedure law and that the applicant's lack of response constituted a failure of procedural diligence rather than a constitutional violation. Consequently, the court found no grounds for intervention and rejected the claim of rights infringement.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the lower courts have correctly applied civil procedure law and the applicant's failure to respond constitutes a lack of procedural diligence rather than a constitutional violation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jana Švejchy, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, AK se sídlem Pod Sokolovnou 692/11, 140 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012 č. j. 33 Cdo 2766/2011-59, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2010 č. j. 11 Co 697/2009-36 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 8. 2009 č. j. 9 C 175/2009-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 9 C 175/2009 vyplynulo, že po podání odporu proti platebnímu příkazu okresní soud vyzval žalovaného stěžovatele, aby se k věci písemně vyjádřil a pokud dluh vůči žalobci neuzná, aby vylíčil rozhodující skutečnosti, na kterých staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy k prokázání svých tvrzení; stěžovatel byl rovněž poučen o podmínkách, za kterých lze mít za to, že nárok uplatněný proti němu žalobou uznává. Po uplynutí soudem stanovené lhůty okresní soud rozsudkem pro uznání vyhověl žalobě a zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalobci žalovanou částku s vyčísleným úrokem z prodlení (výrok I.) a na náhradě nákladů částku 33 631 Kč (výrok II.). Okresní soud v rozsudku uvedl, že stěžovatel na výzvu soudu podle ustanovení § 114b o. s. ř. nereagoval. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K odvolacím námitkám upřesnil, že podáním ze dne 20. 7. 2009 stěžovatel kvalifikovaným způsobem nereagoval na tvrzení žalobce, neuvedl žádné rozhodné skutečnosti o věci samé, ani důkazy k podpoře svých tvrzení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti právním závěrům obecných soudů oponoval, setrval na tvrzení, že vyjádření podal řádně a včas, jasně projevil, že dluh neuznal, a proto soud nemohl dovodit fikci uznání nároku uplatněného žalobou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V projednávané věci bylo z napadených rozsudků zřejmé, že Okresní soud v Teplicích i Krajský soud v Ústí nad Labem věc posoudily z hlediska všech zákonných podmínek, při jejichž splnění bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, uvedly, kterými ustanoveními občanského zákoníku a občanského soudního řádu se při svém rozhodování řídily, a svoje rozhodnutí náležitě odůvodnily. Především Krajský soud v Ústí nad Labem srozumitelně a podrobně vyložil, proč podání stěžovatele nebylo možné považovat za vyjádření ve smyslu § 114b o. s. ř., a rozvedl, jaká tvrzení ve sporu o půjčku lze považovat za relevantní. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žádná taková tvrzení stěžovatel soudu ve svém podání nepředestřel, nelze jim za této situace vytýkat, že považovaly nárok uplatněný žalobou za uznaný (§ 153a o. s. ř.). Okresní soud v Teplicích se důsledně pohyboval v zákonném rámci a respektoval zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o. s. ř. Stejně bezchybně postupoval i Krajský soud v Ústí nad Labem při prověřování existence všech zákonných podmínek nutných pro možnost rozhodnout věc rozsudkem pro uznání.
K usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, jenž je rozhodnutím autoritativně deklarujícím neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že rozhodnutí takového charakteru není zpravidla samo o sobě a bez dalšího schopno zásahu do základních práv.
Ústavní soud tak uzavírá, že oproti očekávání stěžovatele neshledal žádný důvod ke svému zásahu ve formě kasačního nálezu a jen na doplnění poznamenává, že pro stěžovatele nepříznivý výsledek řízení nehodnotí jako protiústavní zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž jako důsledek jeho nedostatečné procesní "opatrnosti" při střežení práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu