Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded due to identical prior rejection of similar rights violation claims.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Davida Ratha, t. č. Věznice Litoměřice, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012 č. j. 14 To 614/2012-406, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť jím měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 25 a čl. 26 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 5. 10. 2012 č. j. 0 Nt 610/2012-359 rozhodl, že [jelikož přetrvávají důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu] podle § 71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá a podle § 73 odst. 1 písm. a) a b) a § 73 odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímají nabídky na převzetí záruky za další chování stěžovatele poskytnuté konkretizovanými osobami a zájmovými sdruženími občanů, písemný slib stěžovatele a jím učiněná nabídka peněžité záruky.

Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a znovu rozhodl, že [jelikož přetrvávají důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu] podle § 71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá a podle § 73 odst. 1 písm. a) a b) a § 73 odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímají nabídky na převzetí záruky za další chování stěžovatele poskytnuté konkretizovanými osobami a zájmovými sdruženími občanů, písemný slib stěžovatele a jím učiněná nabídka peněžité záruky (výrok I.). Dále krajský soud podle § 148 odst. 1 tr. řádu stěžovatelovu instanční stížnost zamítl (výrok II.).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávné hmotněprávní posouzení předmětného trestně stíhaného jednání ze strany policejního orgánu a státního zastupitelství, a polemizuje s provedenými skutkovými zjištěními. Důvodnost útěkové a předstižné vazby zpochybňuje s poukazem na její ztotožnění výlučně a izolovaně s hrozbou vysokého trestu, resp. na své odstoupení z funkce hejtmana Středočeského kraje, a vazebnímu soudu vytýká, že neměl v době rozhodování k dispozici konkretizované záznamy prostorových odposlechů. Stěžovatel má za to, že se soud nevypořádal s otázkou obtížnosti věci nebo existence jiných závažných důvodů, pro které nelze trestní řízení skončit (§ 71 odst. 1 tr. řádu), a dovozuje též, že rozhodující soudce Mgr. Josef Gotěk svým postupem "obešel" ustanovení § 31 odst. 1 tr. řádu, jakož i související ústavněprávní garance.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

Tato zásada se přiměřeně uplatní i v dané věci.

Obsahově shodná jiná právní věc stěžovatele byla totiž v řízení vedeném pod

sp. zn. I. ÚS 4596/12

usnesením ze dne 30. 1. 2013 Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Totožný výsledek dovodil Ústavní soud ve vztahu k argumentačně obdobně podepřené ústavní stížnosti evidované pod

sp. zn. III. ÚS 3947/12

(týkající se zajištění nemovitostí coby náhradní hodnoty výnosu z trestné činnosti) usnesením ze dne 24. 1. 2013.

Na odůvodnění těchto - stěžovateli známých - rozhodnutí (jakož i usnesení

sp. zn. I. ÚS 2632/12

ze dne 17. 9. 2012 prověřující ústavnost jeho vazebního stíhání) se patří již jen odkázat.

Výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je tím odůvodněn (stěžovateli se porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo).

Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu