Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 4845/12 ECLI:CZ:US:2013:4.US.4845.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to evidence exclusion in civil judgments.

Numero d'incarto IV.ÚS 4845/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Miroslav Müller against civil rulings from the Regional Court in Plzeň and the Supreme Court in Prague. The applicant argued that the courts violated his right to a fair process by failing to consider evidence proving debt offsets, yet the appellate court correctly applied the principle of limited appeal. The Court ruled that mere disagreement with a lower court's legal interpretation does not constitute a violation of fundamental rights, and since the complaint was clearly unfounded, it was dismissed under the relevant statute.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints against civil judgments are inadmissible if they merely dispute the correctness of the court's legal interpretation without demonstrating a violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights civil procedure limited appeal principle legal interpretation dispute

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout, pokud jí je napadán v záhlaví citovaný rozsudek vrchního soudu a výrok I.
§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
Má totiž za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl.
čl. 95 Ústavy
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 95 Ústavy.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Miroslava Müllera, zastoupeného Mgr. Miroslavem Šipkou, advokátem v Sokolově, ul. Jednoty 1628, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 200/2012-167 ze dne 29. 10. 2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 43 Cm 124/2008-65 ze dne 7. 2. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 21. 12. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen návrh posouzený ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, jehož výrokem I. byl zavázán zaplatit částku 500.000,- Kč s úrokem z prodlení od 16. 9. 2010 do zaplacení a náklady nalézacího řízení. Výrokem II. krajský soud zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 500.000,- Kč za dobu od 26. 10. 2007 do 15. 9. 2010. Stěžovatel se rovněž ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku vrchního soudu. Má totiž za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 95 Ústavy. Stěžovatel přitom oběma soudům vytýká, že nepřihlédly k důkazům předloženým stěžovatelem majícím prokazovat započtení pohledávek stěžovatele vůči žalobci.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Ke konkrétní stěžovatelově argumentaci může Ústavní soud jenom dodat, že stěžovatelova tvrzení v ústavní stížnosti obsažená se poněkud míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí, neboť zde je dostatečně vysvětleno, proč ke stěžovatelem tvrzenému započtení nedošlo, respektive proč odvolací soud k důkazům předloženým stěžovatelem až v odvolacím řízení z důvodu principu neúplné apelace nemohl přihlížet.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout, pokud jí je napadán v záhlaví citovaný rozsudek vrchního soudu a výrok I. rozsudku krajského soudu, v rozsahu potvrzeném vrchním soudem [v části, v níž byl výrok I. rozsudku krajského soudu změněn vrchním soudem, je ústavní stížnost v tomto rozsahu návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d/ zákona o Ústavním soudu příslušný (srovnej čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy argumentem z opaku)].

Napadá-li ústavní stížnost i výrok II. rozsudku krajského soudu, pak ve vztahu k tomuto výroku je ústavní stížnost podaná někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť zamítavým výrokem nemohlo být zasaženo do stěžovatelových základních práv (svobod).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu