Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 195/12 ECLI:CZ:US:2013:3.US.195.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil property dispute judgments as constitutionally compliant.

Numero d'incarto III.ÚS 195/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Josef and Libuše Kapín against civil court judgments regarding a property dispute. The applicants argued that lower courts violated fundamental rights by failing to conduct witness hearings and by determining damages for property defects without sufficient justification. The Court found that the lower courts had adequately addressed all objections, acted independently, and provided sound reasoning, thus rendering the complaint unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court rejects a constitutional complaint when lower courts have reasonably addressed objections and their decisions reflect independent judicial reasoning without exceeding constitutional limits.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal independent judicial reasoning property damage assessment witness hearing requirement constitutional compliance review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Josefa Kapína a B) Libuše Kapínové, oba zastoupeni JUDr. Evou Marvanovou, advokátkou AK se sídlem Vodičkova 710/31, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. srpna 2009 č. j. 11 C 167/2005-226 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 19 Co 85/2010-262, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 10 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a a) Harise Alijagiče a b) Lucie Alijagičové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. ledna 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 20. ledna 2012, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. srpna 2009 č. j. 11 C 167/2005-226, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 19 Co 85/2010-262, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Stěžovatelé dále Ústavní soud požádali "o posouzení jejich osobních a majetkových poměrů, které odůvodňují postup ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů" (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobci (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastníci") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhali po žalovaných (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") zaplacení uvedené částky z titulu odpovědnosti za vady nemovitostí - domu a pozemků v k. ú. Naděje, v obci Cvikov, v okrese Česká Lípa, které nabyli kupní smlouvou ze dne 6. prosince 2004. Požadovali uvedenou částku jako slevu z kupní ceny, a to u pozemků ve výši 150.000,- Kč proto, že jejich faktická poloha, jak následně zjistili, neodpovídá stavu vyznačeném v katastrální mapě. Ve vztahu k domu požadovali slevu ve výši 800.000,- Kč proto, že při rekonstrukci domu bylo zjištěno, že dům je napaden kolonií tesaříků, plísní a dřevomorkou, což mělo za následek takové znehodnocení domu, že bylo třeba provést jeho demolici.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl původně rozsudkem ze dne 28. května 2007 č. j. 11 C 167/2005-110, jímž vyhověl žalobě co do částky 800.000,- Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu ohledně částky 150.000,- Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaných byl tento rozsudek Městským soudem v Praze (jeho usnesením ze dne 29. ledna 2008 č. j. 19 Co 401/2007-144) v rozsahu vyhovujícího výroku zrušen a vrácen v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. srpna 2009 č. j. 11 C 167/2005-226 byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 800.000,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a dále byla uvedeným rozsudkem zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II). Dále soud rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky pod body III - V).

Rozsudek soudu prvního stupně napadli žalobci i žalovaní odvoláním. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 19 Co 85/2010 - 262 byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok pod bodem I) potvrzen a v zamítavém výroku (výrok pod bodem II) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a státu.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. září 2011 č. j. 33 Cdo 3292/2010-291 jako nepřípustné odmítl.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelé obecným soudům vytýkají zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatelé především namítají nevěrohodnost a účelovost znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem Zdeňkem Starým, dále namítají, že jako důkaz nebyla hodnocena výpověď PhDr. Václava Růžičky, zaměstnance CHKO Lužické hory. Stěžovatelé dále namítají, že soud měl vzít v úvahu obsah projektové dokumentace, kterou žalobci předkládali příslušnému stavebnímu úřadu v Cvikově a dále stěžovatelé poukazují na účelovost a nevěrohodnost výpovědi svědka Marka. Stěžovatelé dále obecným soudům vytýkají nesprávné vyhodnocení výpovědí svědků Jelínka, Schejbala a Pitrové. Z uvedeného stěžovatelé dovozují, že žalobci svá tvrzení řádně nedoložili a neprokázali oprávněnost svého nároku a jeho výši. Žalobci podle stěžovatelů sami zavinili, že důkaz o výši nároku nemohl být řádně proveden, neboť stavba byla odstraněna dříve, než ji mohl znalec ocenit.

Současně stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že nejenže nehodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., ale současně nepřipustily stěžovateli navržené důkazy - tj. výslech dalších svědků, kteří by mohli objasnit skutečnosti ohledně nutnosti odstranit původní stavbu, o době jejího odstranění, případně skutečnosti ohledně stavebně technického stavu této budovy, zejména za situace, kdy navržený svědek Jelínek byl účastníkem řízení o dodatečném povolení stavby žalobců, bezprostřední soused, který mohl tvrzení stěžovatelů podpořit.

Z uvedeného je podle stěžovatelů zcela zřejmé, že nalézací soudy se řádně nevypořádaly s obranou stěžovatelů. O nezájmu nalézacích soudů o zjištění skutečného stavu věci a o obranu stěžovatelů v předmětném řízení svědčí i skutečnost, že odvolací soud se vůbec nezabýval jejich námitkou uplatněnou v odvolání, že o žalobě v rozsahu, ve kterém se žalobci proti stěžovatelům domáhali zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2007, a přesto odvoláním napadeným rozsudkem bylo znovu rozhodováno i o této částce.

III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají nesprávné hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 224/98

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).

V souzené věci odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na jeho základě zjistil skutkový stav věci, který posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud uvedl, že neměl důvod odchýlit se od závěrů, které na základě v řízení provedených důkazů učinil soud prvního stupně, a neshledal přitom ani potřebu dalšího doplnění dokazování. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobců, že zamítavý výrok pod bodem II je nadbytečný a jako takový přesahuje uplatněný nárok žalobců. Soud prvního stupně totiž zřejmě přehlédl, že žaloba byla v rozsahu částky 150.000,- Kč ohledně údajných vad pozemků, zamítnuta již původním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2007 č. j. 11 C 167/2005-110. Proti tomuto výroku nebylo podáno odvolání žádným z účastníků, a proto rozsudek v této části nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud z uvedeného důvodu napadený zamítavý výrok jako nadbytečný bez dalšího zrušil. Pokud jde o námitky žalovaných, odvolací soud poukázal na to, že již v původním řízení dospěl k závěru, že vady domu, spočívající v napadení dřevěných částí domu dřevokazným hmyzem, byly jednoznačně prokázány. Zpochybnil jen způsob určení slevy; tyto pochybnosti ohledně ceny domu a výše slevy byly v následujícím řízení doplněním původního znaleckého posudku odstraněny.

Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů, které se posléze staly obsahem ústavní stížnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud rovněž objasnil, proč neprovedl výslech svědků (Jelínka, Schejbala a Pitrovou), které žalovaní navrhli. Pro stručnost Ústavní soud na odůvodnění Městského soudu v Praze odkazuje.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Pokud se stěžovatelé v ústavní stížnosti domáhali toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 209/94

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelů, aby jim byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrhy s ní spojené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu