Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to excluded evidence in labor dispute.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a former employee against lower court rulings in a labor dispute. The applicant argued that the courts violated her right to a fair trial by excluding a transcript from a prior investigation and failing to justify this evidentiary exclusion. The court determined that the lower courts properly exercised their discretion to exclude irrelevant evidence and that the proceedings remained fair and balanced.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint if the applicant's claim of a violation of the right to a fair trial is clearly unfounded, particularly when the lower courts have adequately justified the exclusion of evidence or when the proceedings were conducted in accordance with constitutional principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. Marie Čauševićové, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 č. j. 21 Cdo 1850/2011-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010 č. j. 11 Co 18/2010-108 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 12. 2008 č. j. 10 C 147/2008-54 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem podaným telefaxem dne 10. 9. 2012, doplněným dne 11. a 21. 9. 2012, se Ing. Marie Čauševićová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 10 C 147/2008 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 11. 12. 2008 nalézací soud zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby soud určil, že výpověď daná žalobkyni dne 3. 12. 2007 je neplatná a pracovní poměr vzniklý pracovní smlouvou ze dne 15. 3. 2005 mezi žalobkyní a žalovanou nadále trvá (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Dne 15. 9. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 12. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 14. 6. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2010 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces tím, že nepřipustily důkaz protokolem z výslechu Ing. Hejčla ze dne 17. 8. 2006 v jiném řízení (čímž měla být prokázána jeho nevěrohodnost), řádně neodůvodnily, z jakého důvodu důkaz neprovedly, a v odůvodnění svých rozhodnutí se dostatečně nevyrovnaly se všemi skutkovými tvrzeními stěžovatelky, což založilo nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na svůj rozsudek ze dne 11. 12. 2008. Vyjádření odvolacího a dovolacího soudu vyžadována nebyla.
IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivé řízení dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména nesprávným postupem při dokazování, tj. opomenutím některých jí navrhovaných důkazů, a nesprávným posouzením důkazů v řízení provedených, v důsledku čehož porušily i zákaz diskriminace dle čl. 3 odst. 3 Listiny a právo na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002
sp. zn. I. ÚS 113/02
, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení, v jehož rámci jsou předloženy; svá rozhodnutí ovšem musí dostatečně odůvodnit
Ústavní soud je toho názoru, že neprovedení stěžovatelkou navrženého důkazu protokolem o jednání ze dne 17. 8. 2006 ve věci sp. zn. 26 C 25/2006 nalézací soud dostatečně a ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnil na str. 3 rozsudku; tento postup akceptoval odvolací soud, který se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se závěry a posouzením nalézacího soudu a konstatoval, že důkazní řízení bylo úplné a napadený rozsudek shledal správným.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu ústavní stížnost neobsahovala jakékoliv relevantní ústavněprávní námitky; ani Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak protiústavnosti tohoto rozhodnutí.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovatelce postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelce veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení řízení před obecnými soudy toho názoru, že stěžovatelce možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu