Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding 2,500 CZK enforcement costs as bagatellar and not affecting fundamental rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an insolvency administrator against a court ruling denying him enforcement proceeds totaling 2,500 CZK. The applicant argued that the lower court's interpretation of enforcement regulations violated his property rights and right to protection of legitimate expectations. The court ruled that such a minor monetary amount constitutes a bagatellar matter where the interest in judicial efficiency outweighs the need for constitutional review, as it does not amount to a violation of fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; In cases involving bagatellar amounts where the disputed value does not exceed 10,000 CZK, constitutional complaints are generally inadmissible unless there are extreme judicial errors clearly infringing fundamental rights, as minor sums cannot simultaneously constitute a violation of fundamental freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Oldřicha Řeháčka, Ph.D., CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, Praha, insolvenčního správce dlužníka Romany Bradáčové, právně zastoupeného JUDr. Petrem Michalem, advokátem se sídlem CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, Praha, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LLM., č. j. 120 EX 42095/10-22 ze dne 23. 4. 2012 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 322/2012 ze dne 27. 7. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Soudní exekutor pověřený provedením exekuce na základě usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora č.j. 6 EXE 7417/2010-18 ze dne 22. 10. 2010, rozhodl napadeným usnesením ve výroku I., že z dosud nerozděleného výtěžku exekuce se odečítá částka 2.500,- Kč určená k úhradě nákladů exekuce, a ve výroku II. tak, že se insolvenčnímu správci nevydává ničeho. Proti rozhodnutí exekutora podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Praze usnesení soudního exekutora v plném rozsahu potvrdil, neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle přesvědčení stěžovatele postup krajského soudu, jehož rozhodnutí je založeno na zjevně nesprávném výkladu ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu ve spojení s ustanovením § 109 odst. I písm. c) insolvenčního zákona, představuje flagrantní porušení kogentních norem. Stěžovatel se proto domnívá, že bylo porušeno jeho právo na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku, které mu po právu náleží a bylo mu nezákonným rozhodnutím odňato, ačkoliv je to právě orgán moci soudní, jehož hlavním úkolem je poskytovat ochranu subjektivním právům stěžovatele v souladu se zákonem, jeho závazným výkladem podaným vyššími soudy a na to navazující ustálenou rozhodovací praxí soudů obecných.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž hodnota sporného plnění nepřevyšuje částku 10.000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujících do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009
sp. zn. II. ÚS 2538/09
či v usnesení ze dne 13. října 2009
sp. zn. I. ÚS 2552/09
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatel namítá zejména porušení práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, tedy práva majetkového, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
V projednávaném případě se jedná o částku 2. 500,- Kč a o výklad jednoduchého práva. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti nedosahuje ústavně právní roviny a v napadeném usnesení soudu není zjevné takové extrémní pochybení, jež by mohlo mít za následek současně porušení základních práv či svobod stěžovatele.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu