Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1732/12 ECLI:CZ:US:2013:2.US.1732.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against child support and visitation rulings as not manifestly unfounded.

Numero d'incarto II.ÚS 1732/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a disabled adult daughter against lower court rulings on child support and visitation rights. The appellant argued that the courts failed to adequately consider her needs and the father's financial situation, while the father claimed his obligations ended due to social security coverage. The court determined that the lower courts properly balanced all relevant factors, including the mother's income and the father's dual income sources, and that the resulting support amount was reasonable given the daughter's health status.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are inadmissible if the lower courts' interpretation and application of simple law do not constitute extreme excesses or manifestly unfounded decisions.

Parole chiave

Generato dall'IA
child support determination constitutional complaint admissibility manifestly unfounded decision visitation rights enforcement disability support needs family law proportionality financial capacity assessment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
3, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a v důsledku toho i zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl.
čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
III. ÚS 126/04
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 5. října 2004 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 12. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1705/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 2. 2003 sp. zn. 9 Co 390/2002 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 3. 3. 2000 sp. zn. 18 C 283/99 ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 29. 1. 2002 sp. zn. 18 C 283/99 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, kterou se po vedlejších účastnících domáhal vydání nemovitostí.
III. ÚS 303/04
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 10. března 2005 ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18. 12. 2003 sp. zn. 9 To 666/2003, jímž byla pro opožděnost zamítnuta stížnost proti ústavní stížností rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Brně z 23. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 103/2003, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 201/2002.
II. ÚS 539/02
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského - ze dne 28. června 2005 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. Prof. JUDr. A. K., DrSc., 2. J. K., 3. M. K., 4. J. K., 5. JUDr. J. M. a 6. Ing. F. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002 č. j. 38 Ca 240/2001-25 a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 5. dubna 2001 č. j. PÚ 1255/92/1, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí.
IV. ÚS 221/04
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného - ze dne 13. října 2005 ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. V. proti výrokům č. II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 č. j. 16 Co 56,57/2004-225, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady řízení.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké, o ústavní stížnosti M. Š., zastoupené opatrovníkem Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, proti rozsudkům Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 11 C 2/2008 ze dne 3. června 2011 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 56 Co 504/2011 ze dne 31. ledna 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a v důsledku toho i zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy, principu rovnosti v důstojnosti a právech dle čl. 1 Listiny, zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 odst. 1 a práva na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o určení výživného na stěžovatelku - pokud nebylo zcela vyhověno jejímu návrhu na stanovení výživného ve výši 2 000 EUR měsíčně a jeho doplatku na dlužném výživném za stanovenou dobu a ve výroku o zamítnutí návrhu na úpravu jejího styku s otcem a domáhá se jejich zrušení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 11 C 2/2008, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení o návrhu zletilé stěžovatelky (která pro své onemocnění není schopna se sama živit a je závislá na péči další osoby) na určení výživného jejímu otci ve výši 2 000 EUR měsíčně a zaplacení jeho doplatku zpětně za dobu od 31. 12. 2007 a dále na stanovení jejího styku s ní. Na rozdíl od žalovaného otce, který zastával názor, že jeho vyživovací povinnost ke stěžovatelce zanikla, neboť její potřeby jsou dostatečně pokryty sociálním zabezpečením, obecné soudy ve svých závěrech, s ohledem na závažné zdravotní postižení, nárok stěžovatelky na výživné nevyloučily a zabývaly se tedy otázkou jeho výše. V tomto směru soud I. stupně zjistil, že matka, s níž stěžovatelka žije a která o ni nepřetržitě pečuje, pobírá starobní důchod ve výši 12 048,- Kč měsíčně, stěžovatelka sama pobírá důchod ve výši 9 098,- Kč a spolu s příspěvkem pro bezmocnost ve výši 4 000,- Kč činí příjem obou celkem cca 25 000,- Kč měsíčně.

Příjem otce, žijícího a pracujícího jako lékař v Nizozemsku činí 4 086,63 EUR čistého měsíčně, tento pobírá dále od Českého státu důchod ve výši 4 771,- Kč měsíčně jako starobní důchod, jeho manželka, která pracuje jako příležitostná restaurátorka má příjem cca 3 000 EUR ročně a k tomu rodina pobírá částku 230 EUR čtvrtletně na nezletilou T., k níž má otec další vyživovací povinnost. Vycházeje z těchto zjištěných poměrů včetně nákladů, které otec vynakládá na životní potřeby rodiny, s přihlédnutím k dále v rozhodnutí popsaným komplexním, zdravotním stavem stěžovatelky daným potřebám stěžovatelky, jakož i k tomu, že matka stěžovatelky je zatížena nesmírným způsobem každodenní celoživotní péčí o stěžovatelku, jejíž výživné by mělo být v současné době chápáno i jako forma spoření na náklady, které jí v budoucnu mohou vzniknout, považoval, při zdůraznění práva stěžovatelky na stejnou životní úroveň jakou má otec, za přiměřené výživné částku 10 procent platu otce tj. 400 EUR měsíčně a takto tedy ve shora označeném rozhodnutí výši výživného otce se stanovením příslušného doplatku stanovil a ohledně stěžovatelkou dále požadované částky 1600 EUR měsíčně její návrh zamítl.

Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání stěžovatelky i jejího otce, pokud jde o výši výživného po doplnění dokazování a zjištění aktuálního důchodu matky ve výši 12 246,- Kč, stěžovatelky v částce 9 248,- Kč, příjmu otce, který v mezidobí přestal vykonávat výdělečnou činnost a pobírá nyní důchod ve výši 3 451 EUR čistého a tzv. státní penzi ve výši 361,33 EUR učinil závěr, že kritériím ustanovení § 85 zákona o rodině odpovídá nárok stěžovatelky na výživné ve výši 250 EUR měsíčně, kterážto částka - představující v době rozhodování částku 6 300,-Kč - spolu s připočtením uvedeného důchodu a příspěvku na péči ve výši 4 000,-Kč by, podle mínění odvolacího soudu, měla pokrýt všechny oprávněné potřeby stěžovatelky i s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu a závislosti na pomoci druhé osoby. Proto odvolací soud v napadeném shora označeném rozhodnutí výši měsíčního výživného na stěžovatelku takto změnil a vyčíslil odpovídající doplatek dlužného výživného. Soudy obou stupňů pak dále, vycházeje v podstatě se shodného závěru, že otec nemůže být soudním rozhodnutím ke styku se zletilým dítětem přinucen, současně podanému návrhu stěžovatelky na úpravu jejího styku s otcem nevyhověly.

Proti výrokům soudů obou stupňů napadených rozhodnutí, jimiž bylo takto rozhodnuto, směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která, pokud jde o výroky, týkající se určení výživného, opakovaně dává najevo nesouhlas s určenou výší a to i s výší stanovenou soudem I. stupně a stále je přesvědčena o tom, že její nárok na výživné ve výši 2 000 EUR měsíčně je plně odůvodněn. Obecné soudy podle ní z důvodů, které rozvádí, nedůsledně aplikovaly zákonná kritéria příslušných ustanovení zákona o rodině (ustanovení § 85 odst. 2, § 96 odst. 1, § 85a odst. 2), a stanovily výživné nepřiměřeně nízké, nepřihlížející dostatečně k nadstandardní životní úrovni otce, který na rozdíl od matky, jejíž péče o stěžovatelku je nejen výlučná, ale i zcela mimořádná a prakticky nepřetržitá, neplní svou vyživovací povinnost žádnou z alternativních forem. Poukazuje také na nikoliv jen spotřební charakter výživného, jakož i na to, že s ohledem na věk matky je zcela odůvodněná potřeba využívat při péči o stěžovatelku i placené asistenční služby, které jsou zároveň i jejími odůvodněnými potřebami a v této souvislosti zmiňuje i cenu těchto služeb. Rozhodnutími soudů obou stupňů, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na úpravu styku s otcem pak podle stěžovatelky rovněž došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, soudní ochrana jí byla odepřena, v důsledku čehož podle ní došlo k zásahu do práv zaručovaných čl. 32 odst. 4 Listiny. V tomto směru stěžovatelka ve stížnosti uvádí, že zákon o rodině systémově nevylučuje úpravu styku rodiče se zletilým handicapovaným dítětem a danou problematiku je třeba pojmout v širších souvislostech, které dále rozvádí, přičemž je přesvědčena o tom, že upravit takto styk umožňuje ustanovení § 27 odst. 2 při jeho aplikaci per analogiím s přihlédnutím k ustanovení § 34 odst. 1 zákona o rodině. Z těchto, v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů, dovolávajíce se také judikatury Ústavního soudu i judikatury obecných soudů, navrhuje zrušení napadených výroků v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

K ústavní stížnosti se k výzvě soudu vyjádřil jako účastník řízení Krajský soud v Ostravě, který po zdůraznění faktu, že řízení vyvolané žalobou stěžovatelky je řízením sporným, v němž plně platí zásady stanovené ustanovení § 101 odst. 1, § 120 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř., jakož i faktu, že rozsudek soudu I. stupně byl v pořadí již jeho druhým rozhodnutím, řídícím se právním názorem odvolacího soudu v jeho předchozím zrušovacím usnesení, jež vycházely z mimořádných okolností daného případu a jímž bylo uloženo doplnit skutková zjištění, týkající se poměrů účastníků- , ve svém vyjádření dále uvedl, že se ztotožnil s právním posouzením nároku stěžovatelky provedeným soudem I. stupně, který podle jeho pokynů doplnil dokazování, neztotožnil se však již s jeho pojetím obsahu nároku na výživné, který přisouzenou částku chápal jako " formu spoření na výdaje, které mohou v budoucnu vzniknout". V tomto směru ve vyjádření soud uvedl, že stěžovatelka sama vymezila svými skutkovými tvrzeními jeho podstatu, totiž že její současné potřeby jsou v důsledku nepříznivého zdravotního stavu natolik vysoké, že nemohou být pokryty jejími vlastními příjmy. Podle názoru odvolacího soudu mělo být stěžovatelce přiznáno výživné určené k pokrytí jejich současných potřeb, nikoli výhradně či zčásti ke tvorbě úspor do budoucna. Z toho, jak dále ve vyjádření uvedl, vycházela i jeho úvaha o oprávněnosti nároku stěžovatelky, kdy vyživovací povinnost měli oba rodiče, přitom matka ji plní zcela výkonem osobní péče, přičemž zcela souhlasí s tím, že hodnota takové péče je nevyčíslitelná. Stěžovatelka však nebyla v situaci, kdy neměla žádný příjem, byla poživatelkou invalidního důchodu a příspěvku na péči, požadavky na vyšší výživné, podpořené tvrzením o potřebě asistenčních služeb, nebyly shledány důvodnými, neboť nebylo tvrzeno ani prokazováno, že těchto služeb stěžovatelka skutečně aktuálně využívala. V dalším pak odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Žalovaný otec stěžovatelky jako vedlejší účastník tohoto řízení ve svém písemném vyjádření poukázal na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě argumentuje shodně jako v řízení předcházejícím, v její argumentaci v poměru k výživnému neshledává ústavněprávní rozměr. K tvrzení stěžovatelky o jeho nadprůměrných příjmech uvedl, že jeho majetkové poměry nejsou nijak nadstandardní a to ani v příjmové rovině ani v rovině majetkové, je vlastníkem majetku v běžném "občanském" rozsahu, nejedná se o majetek luxusní, ale o standardní dům v R., pořízený na hypotéku. V poměru k druhé části ústavní stížnosti, týkající se úpravy jeho styku se stěžovatelkou, poukazuje na to, že teorie rodinného práva stojí na závěru, že rodič má právo stýkat se svým dítětem, se kterým nežije, nikoliv však povinnost a domáhá-li se stěžovatelka v ústavní stížnosti výkladu, podle něhož je možné autoritativně se domoci prostřednictvím soudní moci styku s rodičem, který nechce pečovat o své dítě, pak se domáhá výkladu, který je v rozporu s čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl.

Obecné soudy se dané věci náležitě věnovaly. Již soud I. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí velmi podrobně rozvedl své úvahy vedoucí jej k rozhodnutí o opodstatněnosti nároku stěžovatelky na výživné a jeho výši, které jsou akceptovatelné, neboť v souladu s příslušnými, v rozhodnutí soudu citovanými právními předpisy, zohledňují potřeby stěžovatelky, péči matky a její finanční poměry, příspěvek státu i poměry otce.

Jakkoli pak možno souhlasit se stěžovatelkou v tom, že soud odvolací, který rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o výživném měnil, měl své měnící rozhodnutí zdůvodnit podrobněji a vyložit z jakých konkrétních důvodů považuje jím snížené měsíční výživné na částku 250 EUR za zákonným kritériím odpovídající a přiměřené, přece jen je z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu zřetelné, že i když bral v úvahu poměry otce, vycházel z úvahy, že přiznaná částka výživného v částce 250 EUR představuje zhruba 6 300,- Kč a s připočtením důchodu a příspěvku na péči tak bude stěžovatelka mít k dispozici částku 20 000,- Kč měsíčně - tj. cca 800 EUR, kterážto částka by měla pokrýt všechny její potřeby i s ohledem na její zdravotní stavu.

Uvedený závěr, s přihlédnutím k tomu, že jak z odůvodnění rozhodnutí lze dále dovodit, soud nevyloučil v budoucnu možnost změny tohoto závěru po zvýšení nákladů na straně stěžovatelky po té, co by matka sama péči o stěžovatelku vlastními silami nezvládala či začala využívat asistenční péči, nepovažuje Ústavní soud za natolik extrémní, že by vyžadoval jeho zásahu. Také rozhodnutí soudů obou stupňů o nevyhovění návrhu stěžovatelky na úpravu jejího styku s otcem možno akceptovat již s ohledem na to, že upravovat styk stěžovatelky s otcem za situace, kdy otec evidentně o tento styk nestojí, by ani v zájmu samotné stěžovatelky nebylo.

Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces stěžovatelky neshledal a proto nemohlo dojít ani k zásahu do dalších shora označených ústavně zaručených práv. Proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm.

a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu Ústavního soudu