Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to lack of formal appeal reason justification.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected Blanka Šimarková's constitutional complaint against the Supreme Court's dismissal of her criminal appeal. She argued that her lawyer failed to substantiate most appeal grounds, violating her right to judicial protection. The Court ruled that since one ground was substantiated and the lawyer promised further details, the court was not obligated to issue a formal warning to correct the appeal.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; § 265h odst. 1 tr. ř.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court will not find a violation of fundamental rights merely because a court applied simple law incorrectly, unless the application is arbitrary or excessively formalistic, particularly when the appellant's counsel has indicated intent to elaborate on grounds.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Blanky Šimarkové, zastoupené Mgr. Petrem Křížákem, advokátem se sídlem Purkyňova 6, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1076/2012-23 ze dne 3. října 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stručné odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že sice byly uplatněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), g), h), k) a 1) trestního řádu (dále též "tr. ř."), ale pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl, byť zcela obecně, tedy bez náležité konkretizace odůvodněn. Ostatní dovolací důvody byly v dovolání uvedeny jen zcela formálně, což dle dovolacího soudu vyplývá i z toho, že byly uplatněny všechny dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., a to i takové důvody, které s ohledem na jejich vymezení nemohly být v této věci dány. Uplatněnými dovolacími důvody se následně Nejvyšší soud zabýval jen ve světle spisového materiálu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, když žádnou vadu, která by mohla být odrazem formálně uplatněného dovolacího důvodu, neshledal.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že podala dovolání prostřednictvím svého tehdejšího obhájce Mgr. Jana Kutěje proti blíže specifikovaným soudním rozhodnutím, kterými byla uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele. Obhájce dle ní sice podal dovolání včas, avšak toliko ho odůvodnil pouze odkazem na § 265b odstavec 1 písmena a), b), c), d), e), f), g), h), i), j), k), 1), trestního řádu. Sám sdělil soudu, že dovolání z důvodu čerpání své dovolené později podrobněji odůvodní. Ačkoliv na něho stěžovatelka dle svých slov naléhala a před podáním dovolání mu poskytla všechny podklady, on tak prý neučinil a čekal na výzvu k odstranění vad. Stěžovatelka je přesvědčena, že se jí, resp. jejímu obhájci mělo takové výzvy dostat. Protože bylo rozhodováno, aniž bylo vyzváno k odstranění vad obsahu, má stěžovatelka za to, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu. Navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Dovolací soud aplikoval příslušná zákonná ustanovení občanského soudního řádu, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární či nadmíru formalistické.
Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by absence výzvy k odstranění vad podání ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. za daných okolností vedla k porušení práva na spravedlivý proces. Nejprve musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatelka byla zastoupena obhájcem v osobě kvalifikovaného právního zástupce - advokáta, a nepodávala dovolání sama. Dále je třeba poznamenat, že alespoň jeden z formálně uplatněných dovolacích důvodů, a to § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl odůvodněn, byť ne příliš konkrétně, jak ostatně plyne i z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu. Za takových okolností nebylo povinností soudu prvé stolice, aby stěžovatelku vyzýval k doplnění dalších uplatněných dovolacích důvodů, a to obzvláště za situace, kdy sám obhájce avizoval jejich doplnění "obratem" (srov. str. 2 napadeného usnesení). Poučovací povinnost by tak ztratila svůj význam, neboť stěžovatelce, zastoupené obhájcem, bylo beze všech pochybností známo, že návrh je třeba doplnit a rozvést formálně uplatněné dovolací důvody. Předpokládalo se totiž, že obhájce tak učiní do skončení lhůty k podání dovolání, přičemž tak mohl učinit až do samotného rozhodnutí dovolacího soudu; ani v této době ovšem tak neučinil.
V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že k poučovací povinnosti, jež stíhá předsedu senátu soudu prvního stupně, jak je konkretizována v ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř., nemusí být přistoupeno vždy a za všech okolností. Bude tomu tak i v případě, kdy sám dovolatel, skrze svého obhájce, již společně se svým prvním podáním avizuje doplnění tohoto dovolacího návrhu, jinými slovy, kdy se sám zavazuje vady svého prvotního podání dodatečně odstranit.
Nad rámec řečeného pokládá Ústavní soud za vhodné poukázat na to, že i když stěžovatelka prostřednictvím svého obhájce nijak neodůvodnila, s výjimkou dovolacího důvodu podle písmene g) vzpomínaného ustanovení trestního řádu, další formálně uplatněné dovolací důvody (tj. ostatní, zbylé dovolací důvody), přesto Nejvyšší soud posoudil obsah spisového materiálu se všemi takto uplatněnými dovolacími důvody a v obecné rovině rozhodnutí nižších soudů přezkoumal, ačkoliv z ústavněprávního hlediska tak činit zajisté nemusil.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu