Constitutional Court dismissed constitutional complaint as clearly unfounded regarding civil court interpretation of passive standing.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by František Jílek against the Regional Court in Plzeň. The applicant argued that lower courts violated his constitutional rights by incorrectly assessing his claim regarding passive standing in a property dispute. The court determined the complaint was clearly unfounded because it merely expressed a different legal interpretation without contradicting factual findings or violating fundamental justice principles.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not review the legality of ordinary court decisions unless they are in extreme contradiction with factual findings or violate fundamental justice principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Františka Jílka, zastoupeného Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem Rudoleckého 8, Znojmo, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 270/2012-219 ze dne 12. 9. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 20 C 780/2010-186 ze dne 18. 1. 2012 zamítl žalobu stěžovatele proti Petru Palečkovi (dále jen "vedlejší účastník") o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20.000,- Kč, vzniklého v důsledku protiprávního záboru pozemku stěžovatele vedlejším účastníkem. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, nicméně krajský soud usnesením č. j. 12 Co 270/2012-219 ze dne 12. 9. 2012 rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel napadl posledně uvedené usnesení krajského soudu ústavní stížností, v níž namítal, že jeho nárok byl obecnými soudy nesprávně posouzen, a to zejména pokud šlo o otázku pasivní legitimace vedlejšího účastníka. Obecné soudy dle stěžovatele porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek, resp. právo na ochranu tohoto majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily.
Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu