Constitutional Court dismisses appeal as it lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on legal representation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a minor who became an adult during a child support reduction proceeding. The lower courts denied the request for a legal representative because the applicant was capable of acting independently and the case followed a summary procedure. The Court ruled that it cannot act as a higher instance to re-evaluate factual findings or apply ordinary civil procedure law.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on the necessity of a legal representative, as such matters fall exclusively within the competence of general courts under the principle of judicial independence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Jany Navrátilové, zastoupené Mgr. Petrou Jadrníčkovou, advokátkou Advokátní kanceláře Tř. T. Bati 201, Zlín, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 4. 2012 čj. P 106/2007-478 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 17. 7. 2012 čj. 60 Co 291/2012-522, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na ustanovení zástupce dle § 30 o.s.ř.
Stěžovatelka podala v rámci řízení o snížení výživného, zahájeného na návrh žalobce - jejího otce - žádost o ustanovení zástupce dle ust. § 30 o.s.ř., neboť v průběhu řízení nabyla zletilosti a stala se tak účastníkem řízení plně způsobilým samostatně v řízení vystupovat. Okresní soud odůvodnil zamítnutí žádosti tím, že stěžovatelka nedoložila na žádost soudu potvrzení o studiu. Krajský soud v Brně v odůvodnění usnesení uvedl, že přes nedoložení potvrzení o studiu z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka je osobou nemajetnou, u které jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Dospěl však k závěru, že ustanovení zástupce není třeba k ochraně zájmů stěžovatelky.
Stěžovatelka s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Uvádí, že jsou u ní dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků; je studentkou, která teprve nedávno nabyla zletilosti, nevlastní žádný majetek a je osobou vyživovanou rodiči. Z charakteru předmětu řízení, kdy se otec domáhá snížení výživného, vyplývá, že na straně stěžovatelky nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Argument krajského soudu, že je stěžovatelka schopna sama v řízení vystupovat, činit podání, navrhovat důkazy, neboť sama podala žádost o ustanovení zástupce, považuje za absurdní. Ustanovení zástupce vyžaduje ochrana zájmů stěžovatelky, což plyne z jejího věku a z faktu, že je existenčně na výživné od otce odkázána a není v jejím zájmu snižování výše vyživovací povinnosti. Po dosažení zletilosti stěžovatelky bude řízení o výživném vedeno zásadou projednací, která stanoví, že účastníci řízení mají odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci, když mají povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Rovněž tato skutečnost potvrzuje fakt, že v daném případě je ustanovení zástupce třeba k ochraně zájmů stěžovatelky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem odvolacího soudu, dle nějž ustanovení zástupce není třeba k ochraně jejích zájmů. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud předesílá, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se návrhem stěžovatelky zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a dostatečně objasnil. Krajský soud zejména uvedl, že stěžovatelka je schopna sama vystupovat v řízení, činit podání, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k důkazům, což vyplývá ze samotné žádosti, kdy žádá zástupce z řad advokátů nikoli pouhého zástupce ve smyslu § 30 o.s.ř. V dané věci se jedná o řízení vyvolané návrhem otce na snížení výživného, vedené ohledně jeho dvou dětí, řídí se zásadou projednací a soud je povinen provést dokazování v potřebném rozsahu i bez návrhu účastníků. Podstata řízení o změnu výživného spočívá především ve skutkovém nalézání a nikoliv ve složitém právním posouzení. Za situace, kdy je stěžovatelka schopna sama vystupovat v řízení i s přihlédnutím k charakteru sporu, neshledal krajský soud důvody pro ustanovení zástupce z řad advokátů dle § 30 odst. 1, 2 o. s. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že posouzení otázky, zda jsou v konkrétní věci důvody pro ustanovení zástupce účastníku řízení dle § 30 odst. 1, 2 o. s. ř., resp. je-li to třeba k ochraně jeho zájmů, spadá výlučně do pravomoci obecného soudu a Ústavnímu soudu nepřísluší jeho závěry přehodnocovat. Vzhledem k námitkám stěžovatelky Ústavní soud pouze dodává, že o ustanovení zástupce lze požádat kdykoliv v průběhu řízení. Stěžovatelka tedy má možnost, pokud v průběhu řízení nastane situace vyžadující zástupce k ochraně jejích zájmů, o jeho ustanovení znovu požádat.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní závěr, který Ústavní soud neshledal jako ústavně rozporný.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu