Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 4470/12 ECLI:CZ:US:2013:1.US.4470.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for extortion, citing free evaluation of evidence.

Numero d'incarto I.ÚS 4470/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the appellant against his criminal conviction for extortion. The appellant argued that lower courts violated his rights by inconsistently evaluating the victim's testimony while relying on it for guilt findings. The court ruled that it lacks jurisdiction to re-evaluate evidence or correct legal interpretations absent extreme excesses, as general courts properly reasoned their decisions based on the trial record.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible when general courts respect the principle of free evaluation of evidence and do not exhibit extreme excesses in their legal interpretation.

Parole chiave

Generato dall'IA
free evaluation of evidence constitutional complaint inadmissibility criminal conviction appeal extortion charge judicial independence principle

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 39 Listiny základních práv a svobod
čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
39, čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestním řízení proti němu vedeném.
čl. 82 Ústavy
Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen.
§ 132 o. s. ř.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
III. ÚS 1624/09
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické - ze dne 5. března 2010 ve věci ústavní stížnosti J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008 č. j. 4 To 284/2008-475, kterým byl zrušen prvoinstanční rozsudek a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009 č. j. 8 Tdo 344/2009-520, jímž bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné stěžovatelovo dovolání, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Okresního soudu v Novém Jičíně jako vedlejšího účastníka řízení.
IV. ÚS 260/05
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 17. května 2007 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2005 sp. zn. 5 Tdo 1408/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2004 sp. zn. 7 To 133/2003 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2003 sp. zn. 42 T 2/2003, jimiž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu vraždy.
III. ÚS 23/93
K oprávnění Ústavního soudu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů
III. ÚS 126/04
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 5. října 2004 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 12. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1705/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 2. 2003 sp. zn. 9 Co 390/2002 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 3. 3. 2000 sp. zn. 18 C 283/99 ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 29. 1. 2002 sp. zn. 18 C 283/99 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, kterou se po vedlejších účastnících domáhal vydání nemovitostí.
III. ÚS 303/04
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 10. března 2005 ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18. 12. 2003 sp. zn. 9 To 666/2003, jímž byla pro opožděnost zamítnuta stížnost proti ústavní stížností rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Brně z 23. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 103/2003, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 201/2002.
II. ÚS 539/02
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského - ze dne 28. června 2005 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. Prof. JUDr. A. K., DrSc., 2. J. K., 3. M. K., 4. J. K., 5. JUDr. J. M. a 6. Ing. F. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002 č. j. 38 Ca 240/2001-25 a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 5. dubna 2001 č. j. PÚ 1255/92/1, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí.
IV. ÚS 221/04
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného - ze dne 13. října 2005 ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. V. proti výrokům č. II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 č. j. 16 Co 56,57/2004-225, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady řízení.
III. ÚS 84/94
důsledně na již zmíněné ústavní aspekty dodržení principů řádného

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti F. D., zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 170/2010 ze dne 9. listopadu 2011, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 25/2012 ze dne 8. února 2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 755/2012 ze dne 22. srpna 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 37 odst. 3, čl. 39, čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestním řízení proti němu vedeném.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, bylo posledním z označených rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako neopodstatněné dovolání stěžovatele proti druhému z označených rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele proti prvému z označených rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání dle ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona účinného do 31. prosince 2009, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku uvedeného rozsudku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 1 000 000,- Kč.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v odvolání a posléze v dovolání zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, dává najevo nesouhlas se zhodnocením provedeného dokazování, přitom poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozeného, z níž v podstatě ve svých závěrech o vině soudy vycházely a učinily tak přesto, že tuto výpověď poškozeného samy zčásti za věrohodnou nepovažovaly. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 1624/09

,

IV. ÚS 260/05

), z níž cituje, tak tvrdí porušení shora označených základních práv. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním a zejména s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

). Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě svých zjištění z provedeného dokazování, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž odvolací soud také dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, mimo jiné vysvětlením toho, proč nepovažuje za nelogické rozdílné hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, své odmítavé rozhodnutí podrobně zdůvodnil a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Na námitky stěžovatele řádně reagoval, přitom mj. konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí soudů I. a II. stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a oprávněnými závěry soudů na straně druhé. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přičemž nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

), lze tak odkázat. Zásah do práv shora označených tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2013

Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu