Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for extortion, citing free evaluation of evidence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the appellant against his criminal conviction for extortion. The appellant argued that lower courts violated his rights by inconsistently evaluating the victim's testimony while relying on it for guilt findings. The court ruled that it lacks jurisdiction to re-evaluate evidence or correct legal interpretations absent extreme excesses, as general courts properly reasoned their decisions based on the trial record.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible when general courts respect the principle of free evaluation of evidence and do not exhibit extreme excesses in their legal interpretation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti F. D., zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 170/2010 ze dne 9. listopadu 2011, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 25/2012 ze dne 8. února 2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 755/2012 ze dne 22. srpna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 37 odst. 3, čl. 39, čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestním řízení proti němu vedeném.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, bylo posledním z označených rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako neopodstatněné dovolání stěžovatele proti druhému z označených rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele proti prvému z označených rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání dle ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona účinného do 31. prosince 2009, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku uvedeného rozsudku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 1 000 000,- Kč.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v odvolání a posléze v dovolání zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, dává najevo nesouhlas se zhodnocením provedeného dokazování, přitom poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozeného, z níž v podstatě ve svých závěrech o vině soudy vycházely a učinily tak přesto, že tuto výpověď poškozeného samy zčásti za věrohodnou nepovažovaly. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí
sp. zn. III. ÚS 1624/09
,
IV. ÚS 260/05
), z níž cituje, tak tvrdí porušení shora označených základních práv. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním a zejména s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
). Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě svých zjištění z provedeného dokazování, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž odvolací soud také dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, mimo jiné vysvětlením toho, proč nepovažuje za nelogické rozdílné hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, své odmítavé rozhodnutí podrobně zdůvodnil a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Na námitky stěžovatele řádně reagoval, přitom mj. konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí soudů I. a II. stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a oprávněnými závěry soudů na straně druhé. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přičemž nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
), lze tak odkázat. Zásah do práv shora označených tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu