Constitutional Court dismisses appeal claiming lower courts violated fair trial rights and judicial independence in civil case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the plaintiff against civil judgments regarding her personality rights. The plaintiff argued that lower courts failed to adequately assess the defendant's malicious actions and improperly dismissed her appeal. The Court ruled that it lacks jurisdiction to review the substantive correctness of the lower courts' legal reasoning or the admissibility of the appeal.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not examine the substantive correctness of lower court legal reasoning or the admissibility of appeals, limiting its review to constitutional issues.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Vyštejnové, zastoupené Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou v Praze 1, Vodičkova 20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012 č. j. 30 Cdo 2809/2011-160, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2011 č. j. 1 Co 116/2012-126 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2009 č. j. 36 C 109/2008-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 13. 7. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy svým postupem a těmito rozhodnutími porušily její základní lidská práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a vázanost soudce při rozhodování pouze zákony, upravené v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo zakotvené čl. 10 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na ochranu osobnosti, v níž se stěžovatelka domáhala na Ing. Miloslavu Vyštejnovi zaslání omluvného dopisu a zaplacení částky 200 000 Kč (jako přiměřeného zadostiučinění). K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jenž je rovněž napaden touto ústavní stížností. Proti němu stěžovatelka brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v tehdy platném znění (dále též jen "o. s. ř.").
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že zásah do svých osobnostních práv spatřovala v tom, že žalovaný (její bývalý manžel) podal návrh, aby byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, a že o ní šířil nepravdivé a hanlivé informace, přičemž tvrdí, že podání daného návrhu bylo účelové, resp. šikanózní a že proto šlo o zásah do jejího práva na ochranu cti, lidské důstojnosti a dobré pověsti a jména i do práva na ochranu soukromí a proti zneužívání údajů o její osobě. Obecným soudům pak vytýká, že rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (konkrétně poukazuje na nález ze dne 6. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 1586/09
a ze dne 15. 5. 2012
sp. zn. II. ÚS 171/12
), resp. že soud prvního stupně se měl nedostatečně zabývat poškozením jejího soukromého života jednáním a chováním žalovaného, přičemž upozorňuje, že žije v malé obci a dopady jednání žalovaného jsou značné, neboť obyvatelé obce na ni hledí s nedůvěrou. Postup žalobce byl prý účelový, neboť současně se zmíněným návrhem podal návrh na vydání předběžného opatření, jehož obsahem byl zákaz disponovat s nemovitostí, ve které ona bydlí a kterou chtěla prodat. Upozorňuje, že nepřikládaly váhu výpovědím "jejích" svědků o tom, jaké informace o ní žalovaný šířil, a o poměrech, jaké mezi nimi panovaly, a že se Vrchní soud v Praze plně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, přičemž se však nedostatečně vypořádal s jejími námitkami a argumenty a také opomněl zhodnotit důkazy svědeckými výpověďmi, které byly v "prvostupňovém" řízení provedeny. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, pokud se vyjadřoval k postupu odvolacího soudu ohledně zhodnocení výkladu okolností daného případu, ze kterých vycházel při posouzení otázky oprávněnosti zásahu do jejích práv, příp. míry takového zásahu, avšak současně její dovolání odmítl. Závěr o nepřípustnosti dovolání má také být v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2010
sp. zn. I. ÚS 869/10
a tímto způsobem mělo dojít k zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Kromě toho tvrzení Nejvyššího soudu, že napadené rozhodnutí je v souladu s jeho judikaturou, má být irelevantní a nedostatečné, nepostupoval-li odvolací soud s judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům řadu pochybení, jejím jádrem je však vyjádření nesouhlasu s tím, jak věc po právní stránce posoudily, konkrétně pak v otázce, zda předmětný zásah žalovaného lze kvalifikovat jako neoprávněný (a tedy zda je naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti ve smyslu § 13 občanského zákoníku). V této souvislosti stěžovatelka opakuje, že podání návrhu žalovaným na zbavení způsobilosti k právním úkonům bylo účelové, resp. šikanózní. Touto otázkou se však soudy všech stupňů zabývaly, se stěžovatelčiným názorem se neztotožnily a své stanovisko ústavně konformním způsobem zdůvodnily. Stěžovatelka tak po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby přezkoumal věcnou správnost jejich právního názoru; to však tomuto soudu dle konstantní judikatury nepřísluší, a ústavní stížnosti samotné proto nelze přiznat ústavněprávní rozměr. V této souvislosti nutno odmítnout stěžovatelčiny odkazy na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1586/09
a
sp. zn. II. ÚS 171/12
, neboť tyto nejsou - s ohledem na jiné skutkové okolnosti - přiléhavé.
Napadá-li stěžovatelka postup Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání pro nepřípustnost, ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Stěžovatelka v dovolání (formálně i obsahově) uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., načež se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku ze strany odvolacího soudu a dospěl k závěru, že věc byla po právní stránce posouzena správně, v souladu s jeho judikaturou, přičemž učinil relevantní odkaz na jedno ze svých rozhodnutí. Dle názoru Ústavního soudu tak dovolací soud dostatečně zdůvodnil, proč nejde o otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a tedy proč dovolání není v tomto směru přípustné na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka také formálně uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., obsahově však šlo o dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť stěžovatelčiny námitky zjevně mířily do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takovýto důvod přípustnost dovolání v daném případě založit nemohl. Z tohoto důvodu nelze pokládat za případný ani stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 869/10
.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu