Constitutional Court dismisses constitutional complaint against police order as inadmissible due to lack of procedural prerequisites.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 11. ledna 2013 věci navrhovatele O. M., advokáta, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 27, 128 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti příkazu k odnětí věci vydanému Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, expoziturou Ústí nad Labem, dne 9. listopadu 2012 č. j. OKFK-257/TČ-2009-252201, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel, s poukazem na podrobně rozvedené námitky, domáhal zrušení v záhlaví označeného příkazu policejního orgánu k odnětí věci. Tvrdil, že vydáním tohoto příkazu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný.

Již v nálezu

sp. zn. III. ÚS 62/95

(dostupném na stránkách http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Zdůraznil, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti).

V návaznosti na uvedené nutno poukázat na procesní prostředek, který stěžovateli k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), totiž na dozorové oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení zakotvené v § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, jemuž takto primárně zabývat se námitkami stěžovatele přísluší (srov. i Šámal. P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 613, s. 1407); dále nad rámec tohoto dostatečného důvodu pro ve výroku tohoto usnesení uvedený závěr i na judikaturu Ústavního soudu (týkající se obdobné problematiky procesní použitelnosti důkazů, resp. zásahu do pravomocně neskončených trestních řízení, kupř. nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 3/09

,

II. ÚS 1414/07

), z níž plyne, že pokud by Ústavní soud vyhověl stěžovatelem konstruovanému návrhovému žádání, potom by takto mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.

Vycházeje ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a obsahu námitek stěžovatele, nemohl se za tohoto procesního stavu Ústavní soud návrhem věcně zabývat, pročež došlo ve shodě se zákonným příkazem k jeho odmítnutí [§ 43 odst. 1 písm. e), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2013

Pavel Holländer

soudce zpravodaj