Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 4242/12 ECLI:CZ:US:2013:3.US.4242.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal on property tax retroactivity, ruling it is a prospective law change.

Numero d'incarto III.ÚS 4242/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Ludek Prazak against the Supreme Administrative Court's decision. The applicant argued that the removal of property tax exemption violated his right to a fair process and constituted impermissible retroactive legislation affecting his acquired rights. The court determined that the legislative change applied prospectively to future tax periods and did not retroactively alter existing legal relationships, thus finding no constitutional violation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Retroactive application of law is impermissible only if it affects rights arising under old law; prospective changes to tax exemptions do not violate constitutional rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
property tax exemption retroactive legislation acquired rights fair process constitutional complaint prospective application legal certainty

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 83 Ústavy České republiky
Art. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Pl. ÚS 3/94
v ustanovení § 3 odstavci 1 zákona č.
Pl. ÚS 17/96
Výsluhový příspěvek bývalým vojákům z povolání - zastavení vyplácení při opětovném přijetí do služebního poměru dle jiných zákon
Pl. ÚS 51/2000
Návrh na zrušení ustanovení článku II bod 2.
Pl. ÚS 56/05
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 16.
Pl. ÚS 9/08
Dne 29. února 2008 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") na zrušení ustanovení věty druhé bodu 1 čl. V zákona č. 260/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 121/2000 Sb., zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud ve svém návrhu uvádí, že projednává žalobu, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 5. 12. 2005 č. j. 3181/05/FŘ 110-0107, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Finančního úřadu Brno II ze dne 9. 12. 2005 č. j. 178259/04289913/9780, kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmu za zdaňovací období roku 2002 ve výši 87 028 Kč. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný i správní orgán prvního stupně vyměřili daň žalobci na základě aplikace čl. IV a čl. V bodu 1 zákona č. 260/2002 Sb., jímž byla provedena změna zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. V rámci řízení před krajským soudem přitom žalovaný správní orgán zaujal stanovisko (viz č. l. 45 a 46 soudního spisu sp. zn. 31 Ca 27/2006), ve kterém uvedl, že jako orgán moci výkonné nebyl ve správním řízení oprávněn posoudit soulad předpisu nižší právní síly se zákonem ani soulad zákona s ústavním pořádkem, ač to bylo ve správním řízení žalobcem požadováno. Žalovaný jako správní orgán není legitimován k podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení a zákon nedovoloval žalovanému, stejně jako ani správci daně prvního stupně, jiný postup při posuzování čl. V bodu 1 věty druhé zákona č. 260/2002 Sb., neboť výklad uvedeného ustanovení je jednoznačný.
Pl. ÚS 17/11
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném ze soudců Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Pavla Rychetského a Miloslava Výborného o vyloučení soudkyně Ústavního soudu Michaely Židlické z projednávání návrhu skupiny 20 senátorů, zastoupených Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze, Bělohorská 262/35, na zrušení bodu 2 a 3 článku I. zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 402/2010 Sb."), bodu 2 článku II. zákona č. 402/2010 Sb., článku III. zákona č. 402/2010 Sb., a bodu 2 článku II. zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:
Pl. ÚS 9/95
K otázce zápočtu dob služby vojáků z povolání pro účely výsluhového příspěvku

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Pražáka, zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012 č. j. 1 Afs 27/2012-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012 č. j. 30 Afs 97/2010-42, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. 8. 2010 č. j. 10549/10-1400-702758, kterým zamítl odvolání proti platebnímu výměru na daň z nemovitostí za rok 2010 ve výši 1 670 Kč.

Rozhodné závěry obou soudů jsou stěžovateli známy, pročež je netřeba rekapitulovat.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl zasažen ve svém právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť Nejvyšší správní soud nesprávně akceptoval nedostatečně zdůvodněné rozhodnutí krajského soudu a jeho úvahy o ústavnosti zrušení osvobození od daně z nemovitostí "nereflektují složitost problematiky, důvodnost či opravdovost deklarovaného veřejného zájmu"; též mu vytýká, že se ve svém hodnocení přípustnosti nepravé retroaktivity zákona č. 1/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, "výrazně" opíral o text důvodové zprávy k zákonu, která však vyjadřuje především zájmy předkladatele. Tvrdí proto, že zrušením osvobození bylo "fatálním způsobem" zasaženo do nabytých práv a dotčeno bylo i legitimní očekávání v souvislosti s ochranou jeho majetku.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Deficit spravedlivého procesu, jejž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodné právní normy je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v otevřené právní otázce splněny nejsou.

K otázce nepravé retroaktivity, jež představuje těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti, Ústavní soud (jak naznačil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud) opakovaně připomíná, že - oproti retroaktivitě pravé - spočívá v tom, že "právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým", čímž je tato retroaktivita zásadně "v právní teorii i v praxi obecně považována za přijatelnou" (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 3/94

,

sp. zn. Pl. ÚS 17/96

,

sp. zn. Pl. ÚS 51/2000

,

sp. zn. Pl. ÚS 56/05

,

sp. zn. Pl. ÚS 9/08

,

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

).

Nelze tudíž vyloučit novou úpravu právních důsledků v určitém právním vztahu (dříve vzniklém), jestliže působí pro futuro, jak je tomu v případě rozporovaného ustanovení § 9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí; aby šlo o retroaktivitu nepřípustnou, musel by zákon postihnout stěžovatelův (již za předchozí zdaňovací období vzniklý) nárok na osvobození od daně zpětně (obdobně nález

sp. zn. Pl. ÚS 9/95

). Tak tomu však v dané věci není, neboť úprava (ne)osvobození od daně je tímto právním předpisem upravena do budoucna, což je znak normativní změny, proti které zde nelze ničeho namítat, ať již z hledisek podústavních nebo ústavních. Že taková změna v obsahu právního vztahu je akceptovatelná jen za předpokladu, že přinese stěžovateli efekt příznivý, neplatí již zcela očividně.

Oproti očekáváním stěžovatele proto právní názory, které byly v dané věci užity, za protiústavní - ve výše uvedeném smyslu - mít nelze, neboť soudy podaný výklad není zjevně svévolný a nepostrádá racionální základnu; právní závěry, k nimž při svém rozhodování dospěly též i odpovídajícím způsobem odůvodnily, přičemž na vyčerpávající odůvodnění zejména Nejvyššího správního soudu, již postačí (v podrobnostech) toliko odkázat.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu