Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2063/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.2063.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to judge's concurrent bankruptcy case rulings.

Numero d'incarto II.ÚS 2063/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected Ruby Apartments' constitutional complaint against a Higher Court ruling that denied a judge's recusal based on concurrent bankruptcy proceedings. The applicant argued this violated her right to a fair trial and impartial judge, citing prior jurisprudence, while the Court noted legislative changes altered the relationship between the judge and administrator. The Court decided the complaint was clearly unfounded because the new Insolvency Law separated the judge's appointment from the administrator, minimizing conflict of interest concerns.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 36 Listiny základních práv a svobod; § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint without a hearing if it is clearly unfounded, particularly when legislative amendments have fundamentally changed the legal relationship between judicial officers and administrators, thereby resolving previously identified impartiality concerns.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal impartial judge requirement insolvency law reform conflict of interest recusal clearly unfounded appeal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu
Z uvedeného důvodu byl tento návrh odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
§ 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
Vrchní soud v Praze neshledal námitku podjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
§ 160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
103 VSPH 46/2012-53 (36 ICm 1164/2011, KSPH 36 INS 9175/2009), spojené s návrhem na zrušení § 160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Ruby Apartments, s. r. o., se sídlem Paříkova 910/11a, 190 00 Praha 9 - Vysočany, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 23, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2012, č. j. 103 VSPH 46/2012-53 (36 ICm 1164/2011, KSPH 36 INS 9175/2009), spojené s návrhem na zrušení § 160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v jeho rámci pak do práva na zákonného a nestranného soudce.

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2012, č. j. 103 VSPH 46/2012-53 (36 ICm 1164/2011, KSPH 36 INS 9175/2009) v řízení o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka rozhodl o námitce podjatosti soudce vznesené žalobkyní (stěžovatelkou) tak, že soudkyně Krajského soudu v Praze není vyloučena z projednávání věci vedené pod sp. zn. 36 ICm 1164/2011. Důvodem podjatosti měla být dle žalobkyně skutečnost, že soudkyně rozhoduje současně v insolvenční věci téhož dlužníka, což ji s ohledem na znění nálezu Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 448/04

a dalších diskvalifikuje z projednání a rozhodnutí ve věci. Vrchní soud v Praze neshledal námitku podjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") opodstatněnou, neboť důvodem pro vyloučení soudkyně nejsou okolnosti, které spočívají v jejím postupu v projednávané věci či v jejím rozhodování v jiných věcech; soudkyně rozhodující ve věci se přitom vyjádřila tak, že k věci či účastníkům nemá žádný vztah. Důvodem podjatosti nemůže být podle soudu ani to, že soudkyně rozhoduje i v insolvenčním řízení, v jehož rámci je tento incidenční spor projednáván. V tomto směru soud poukázal na to, že po vydání výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu došlo ke změně právní úpravy, neboť zákon o konkursu a vyrovnání byl zrušen a nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, jenž změnil způsob jmenování správců a v § 160 odst. 1 předpokládá, že incidenční spory budou rozhodovány v rámci insolvenčního řízení jako jeho součást. Dále poukázal na skutečnost, že vzájemná vazba mezi insolvenčním soudcem a správcem byla v insolvenčním zákoně oproti předchozí úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání výrazně oslabena úpravou vtělenou do § 25 insolvenčního zákona, podle něhož se určení konkrétní osoby, která má být ustanovena insolvenčním správcem, svěřuje předsedovi soudu.

II. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka obdobně jako ve věci vedené u Ústavního soudu pod

sp. zn. I. ÚS 87/12

obecnému soudu vytýká, že platnou právní úpravu insolvenčního zákona neposuzoval komplexně. Provádí srovnání příslušných ustanovení insolvenčního zákona s předchozí právní úpravou a dospívá k přesvědčení, že stav právní úpravy se z pohledu hledisek uvedených v označeném nálezu v podstatě nezměnil a i nadále existuje úzká vazba mezi soudcem a jedním z účastníků řízení (insolvenčním správcem). V souvislosti se zněním § 160 odst. 1 insolvenčního zákona stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se soud má vždy pokusit o ústavně konformní výklad zákona a není přitom vázán jeho doslovným zněním, ponechává však na úvaze Ústavního soudu, pro případ, že by dospěl k názoru, že § 160 odst. 1 insolvenčního zákona nelze vykládat jinak, než jak učinil obecný soud, zrušení uvedeného zákonného ustanovení.

III. 4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud podotýká, že argumentačně i obsahově obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se zabýval ve výše zmiňované věci vedené Ústavního soudu pod

sp. zn. I. ÚS 87/12

a nemá důvod se od závěrů zde prezentovaných nikterak odchylovat. V uvedené věci Ústavní soud provedl srovnání předchozí právní úpravy (podle zákona o konkursu a vyrovnání), z níž vycházely stěžovatelkou citované nálezy, s úpravou novou obsaženou v insolvenčním zákoně. Z hlediska případné podjatosti soudce podle předchozí právní úpravy nebyl podstatný vztah mezi konkursním a incidenčním řízením, nýbrž rozhodující byla konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. Ústavní soud v citované věci dovodil, že právě tato konstrukce mezi oběma subjekty vztahu (insolvenčním správcem a insolvenčním soudcem) se v důsledku nové právní úpravy provedené insolvenčním zákonem změnila. Obecný soud při svém rozhodování, jak na to poukazuje stěžovatelka, se sice skutečně zabýval pouze jednou z okolností, z nichž dříve vycházel Ústavní soud, nicméně takto jím byla zhodnocena právě okolnost podle názoru Ústavního soudu pro konstrukci vztahu mezi oběma jmenovanými subjekty nejvýznamnější a pro hodnocení jeho povahy určující, totiž způsob jmenování insolvenčního správce. Ten je nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy konkursní správce byl jmenován právě soudcem projednávajícím i incidenční spor, podle současně platné právní úpravy insolvenčního zákona (§ 25 odst. 2 insolvenčního zákona) jmenován předsedou soudu, přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé (§ 29 odst. 1 insolvenčního zákona). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném základě, který možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce minimalizuje. Vzhledem k nové právní úpravě je tak tuto věc třeba odlišit od věcí, které byly předmětem posuzování v dřívější judikatuře Ústavního soudu a obecnému soudu v jeho závěrech přisvědčit.

6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

7. Stěžovatelka spojila s ústavní stížností návrh na zrušení § 160 odst. 1 insolvenčního zákona. Návrh na zrušení právního předpisu má akcesorickou povahu, a proto sídlí osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Z uvedeného důvodu byl tento návrh odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu