Constitutional Court dismissed constitutional complaint for lack of severity in procedural error regarding evidence. The court held that minor evidentiary omissions do not violate fair trial rights unless they cause an unjust result.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by M. N. against rulings from the Regional Court in České Budějovice and the Supreme Court in Prague. The applicant argued that the courts failed to provide proper guidance on evidence and did not justify excluding his proposed witness testimony, claiming this violated his right to a fair trial. The court ruled that while the lower courts should have explicitly explained why evidence was rejected, the omission was not severe enough to render the overall proceedings unjust or warrant constitutional intervention.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are inadmissible if the alleged violation of fundamental rights is not sufficiently serious to justify overturning the general court's decision.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2012 č. j. 4 Cmo 19/2012-102 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2011 č. j. 13 Cm 1132/2010-73, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2012, napadá stěžovatel obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že napadenými rozhodnutími, jakož i řízením, které jim předcházelo, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že mu obecné soudy neposkytly řádné poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, neboť z něj není patrné, které důkazy soud vzal za základ svých skutkových zjištění, nevypořádal se s údajnými rozpory v provedených důkazech a nevysvětlil, proč některé z důkazů hodnotil a jiné nikoli. Z výše uvedených důvodů považuje proto stěžovatel napadené rozhodnutí za překvapivé.
II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému J. M. o zaplacení částky 9 958,18 eur s příslušenstvím jako smluvní pokuty. Důvodem zamítnutí žaloby bylo, že žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo neporušil.
Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, přičemž předmět díla (tesařské a betonářské práce) a cena díla jsou ve smlouvě řádně vymezeny. Pro případ porušení smluvních povinností byla ve smlouvě ujednána smluvní pokuta. Termín provádění díla byl stanoven s ohledem na dobu realizace stavby DOC MERCURY v Českých Budějovicích od 18. 4. 2006 do srpna 2006, nebo až do ukončení díla.
Práce na stavbě skončily v září 2006, později odpovědný pracovník stěžovatele žalovanému žádné práce na stavbě nezadával, sdělil mu, že pro něj již žádnou práci nemá a že mohou odcestovat domů. Neúčastí na stavbě tak žalovaný nemohl porušit smluvní povinnosti a nevznikl nárok na smluvní pokutu.
III. Po zvážení námitek stěžovatele o údajné protiústavnosti napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
K námitce stěžovatele, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, resp. neprovedl důkaz výslechem jím navrženého svědka B. J., přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, z jakého důvodu ho odmítl jako nadbytečný, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout: Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Lze tedy stěžovateli přisvědčit v tom směru, že pokud obecný soud neodůvodní neprovedení důkazů, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Jak ovšem také vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 169/09
publ. in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, č. 43, sv. 52, str. 431) spravedlivým procesem se rozumí ucelený řetězec postupů vedoucích ke spravedlivému rozhodnutí. Jinými slovy řečeno, každé dílčí pochybení soudu v rámci zákonem stanoveného procesního postupu nemusí být posuzováno jako porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Méně závažné porušení samo bez dalšího nemusí být důvodem k intervenci Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí. Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, aby byl způsobilý přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů.
Podobně se Ústavní soud vyjádřil i v usnesení
sp. zn. III. ÚS 2666/10
, v němž konstatoval, že musí jít o relevantní pochybení, tedy o pochybení natolik závažné, že může vést až k nespravedlivému rozhodnutí. Požadavek Ústavního soudu na explicitní zdůvodnění, spojený s kasací napadených rozhodnutí, by za této situace mohl mít význam, pokud by bylo možné obecným soudům zároveň vytknout např. "extrémní" hodnocení důkazů. Tak tomu v dané věci nebylo. Přestože postup soudu prvního stupně, který nezdůvodnil neprovedení konkrétního důkazu, nebyl z čistě formálního hlediska v pořádku (to ostatně připustil v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud), v tomto konkrétním případě nebyl natolik závažný, aby zpochybnil spravedlnost celého řízení a jeho výsledku.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu