Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1211/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.1211.12.3 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs as not violating fundamental rights.

Numero d'incarto I.ÚS 1211/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the appellant against a district court ruling on litigation costs. The appellant argued that expert fees were incurred uselessly and did not affect the court's substantive decision, citing specific procedural statutes. The court held that it lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on costs unless there is extreme arbitrariness, which was not demonstrated here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding ordinary court decisions on litigation costs are inadmissible unless they involve extreme arbitrariness violating fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint litigation costs expert fees fundamental rights Constitutional Court jurisdiction procedural fairness arbitrariness standard

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Vecko, advokátem, se sídlem Karla Maye 250, 403 21 Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 14 C 337/2010, za účasti Okresního soudu v Chebu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 14 C 337/2010, bylo rozhodnuto tak, že (I) žaloba o zaplacení 900 Kč s úrokem z prodlení se zamítá, (II) žádný z účastníků nemá vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení, (III) žalobce (stěžovatel) je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 4 200 Kč na účet Okresního soudu v Chebu, do tří dnů o právní moci rozsudku. V meritu okresní soud shledal, že u žalovaného nedošlo ke vzniku odpovědnosti za škodu. Ohledně nákladového výroku (III) okresní soud konstatoval, že České republice vznikly náklady řízení za znalecký posudek ve výši 9 200 Kč, přesahující stěžovatelem složenou zálohu 5 000 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že náklady na vypracování znaleckého posudku, kterým se ověřila pravost podpisu na smlouvě, byly vynaloženy neúčelně a na posouzení této odborné otázky nezáviselo výsledné rozhodnutí soudu. Postup okresního soudu tak měl být v rozporu s oprávněnými zájmy stěžovatele a v rozporu s § 1, § 2, § 3, § 100, § 112 a § 127 o. s. ř.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

nebo

sp. zn. IV. ÚS 131/08

veřejně dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 464/09

či

sp. zn. II. ÚS 2608/09

, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud tedy není zásadně oprávněn jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí, zvláště procesní rozhodnutí, obecných soudů a stavět se tak do pozice další instance či orgánu soudům nadřízeného. V dané věci okresní soud každý z výroků napadeného rozsudku individuálně odůvodnil a Ústavnímu soudu se jeho závěry nejeví extrémně rozporné s principy spravedlnosti, s přihlédnutím ke stěžovatelovu procesnímu neúspěchu ve věci. Především nelze v obecné rovině vyloučit, že vzniklé náklady řízení převýší částku, o níž se vede spor. Obě tyto částky (požadované plnění a náklady řízení) mají zcela odlišný právní základ, přičemž výše nákladů řízení se odvíjí od procesního vývoje věci a aktuální argumentační strategie účastníků řízení. Tato problematika však není věcí ústavního práva a přísluší do rozhodovací činnosti toliko obecných soudů.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2012

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu