Constitutional Court dismisses complaint rejecting claim change due to lack of new factual basis.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, 272 01 Kladno, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, AK se sídlem nám. Starosty Pavla 40, 272 21 Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012 č. j. 28 Cm 137/2007-267 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení, jímž Městský soud v Praze nepřipustil změnu žaloby, podle které požadovala na žalované obchodní společnosti Globus ČR., k. s., zaplacení částky 913 591,81 Kč s příslušenstvím.

Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka žalovala o zaplacení částky 787 049,88 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé v době od 1. 8. 2006 do 31. 10. 2006. V březnu 2008 soud řízení přerušil a vyčkal na výsledky (jiných) řízení, v nichž byly řešeny otázky významné pro rozhodnutí v dané věci (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatelka následně v podání z května 2012 argumentovala vydáním bezdůvodného obohacení a užitku z bezdůvodného obohacení, jejichž výpočet odvodila ze souhrnu všech plnění vybraných žalovaným od stěžovatelky na základě dohod o nákupních podmínkách; podle soudu šlo o zcela odlišná skutková tvrzení. Podání, upřesněné na jednání v červnu 2012, Městský soud v Praze posoudil jako návrh na změnu žaloby, kterou nepřipustil (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), neboť měl za to, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v průběhu řízení poukazovala jak na existenci škody, tak i bezdůvodné obohacení. Namítla, že do září 2012 soud I. stupně žádné důkazy neprováděl a skutkový stav nehodnotil, takže dosavadní řízení nevykazovalo ve vztahu k jeho procesním úkonům žádné výsledky. Nepřipuštění změny žaloby stěžovatelka vnímala jako porušení práva disponovat se sporem a s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 489/05

je označila za překvapivé rozhodnutí, a to i s ohledem na absenci vhodného poučení ze strany soudu.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o změně žaloby, předpokládající samostatnou úvahu obecného soudu na základě konkrétních okolností případu, zásadně nepřezkoumává, pokud aplikace podústavního práva není svévolná či její interpretace není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález

IV.ÚS 157/02

, publ. in Sb. n. u., sv. 28, str. 347 (351), ve kteréžto věci obecný soud rozhodl o nepřipuštění změny až za dobu delší než dva roky].

V projednávaném případě dal Městský soud v Praze najevo, že bude vycházet z rozhodnutí vydaných v řízeních, jejichž předmětem byl spor téměř totožný, a v nichž byla řešena otázka významná pro jeho rozhodnutí v tomto řízení. Pokud dospěl k závěru, že dosavadní výsledky řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, nelze jeho úvahu a z ní vyplývající závěr označit za excesivní, vybočující z rámce výkladu a užití ustanovení § 95 odst. 2 a § 135 odst. 2 o. s. ř. způsobem, který by mohl založit důvod k zásahu Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu. O změnu žaloby jde, změní-li žalobce žalobní návrh (buď se domáhá na základě stejného skutkového základu něčeho jiného než v původní žalobě, nebo změní i skutková tvrzení a domáhá se něčeho jiného), požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě (rozšíření žaloby), a rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.

Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby je navíc rozhodnutím procesní povahy, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Nepřipuštěním změny žaloby až na zcela výjimečné případy tedy nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 1129/07

ze dne 19. 2. 2009, N 31/52 SbNU 299 (str. 303), usnesení

sp. zn. IV. ÚS 739/06

ze dne 24. 9. 2007, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1109/09

ze dne 28. 7. 2009, usnesení

sp. zn. III. ÚS 1328/11

ze dne 1. 6. 2011 či usnesení

sp. zn. II.ÚS 4042/12

ze dne 22. 11. 2012 učiněné ve srovnatelné věci týkající se téže stěžovatelky]. Poukaz stěžovatelky na nález

sp. zn. I. ÚS 489/05

(ze dne 6. 4. 2006, N 80/41 SbNU 59), kterým byl obecný soud zavázán povinností vhodně poučit žalobce i nad rámec obecné poučovací povinností soudu, nepovažoval Ústavní soud v projednávané věci za případný, resp. jeho závěry bez dalšího obecně aplikovatelné. V citovaném nálezu dal Ústavní soud výslovně najevo, že tak učinil s ohledem na mimořádný postup soudu, který byl povinen svým konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvořit objektivní právo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu