Constitutional Court dismisses complaint regarding missed statute of limitations for annulment action due to client's delay in reviewing judgment.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Č., zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2001 sp. zn. 24 C 133/2001, usnesení téhož soudu ze dne 22. 5. 2012 č. j. 24 C 133/2011-47, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012 č. j. 18 Co 321/2012-73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v její občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), pro porušení jejího článku 38 odst. 2, a dále i článku 90 a článku 96 Ústavy České republiky. S ohledem na následně zahájené exekuční řízení stěžovatelka také navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2001 sp. zn. 24 C 133/2001.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2012 č. j. 18 Co 321/2012-73 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2012 č. j. 24 C 133/2011-47, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě pro zmatečnost podané z důvodu dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého je stěžovatelčina žaloba zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, a to pro její opožděné podání; příslušná lhůta začala běžet nejpozději dnem, kdy se stěžovatelka dostavila k exekutorskému úřadu a získala vědomost o existenci rozsudku (Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2001 sp. zn. 24 C 133/2001), který napadá, a "ne až více než půl roku poté", co nahlédla do příslušných soudních spisů. Soud dodal, že rozhodným je den, kdy stěžovatelka měla prokazatelně možnost se s rozsudkem seznámit; nikoli tedy den, kdy se s ním seznámila fakticky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že (pro nedostatek prostředků na uhrazení soudního poplatku) jí byla odepřena možnost dovést svůj spor do úspěšného konce; je přesvědčena, že žalobu pro zmatečnost podala včas, a s odkazem na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1400/09

a

sp. zn. I. ÚS 264/06

za okamžik rozhodný ve smyslu ustanovení § 234 odst. 5 o. s. ř. považuje teprve okamžik, kdy si rozhodnutí přečetla (nikoli okamžik, kdy se pouze dozvěděla jeho spisovou značku). Na podporu svého názoru dodává, že proces nahlížení do soudního spisu trvá "několik týdnů až měsíců"; o nahlédnutí do spisů v jejích věcech požádala dne 26. 10. 2011, část spisů byla připravena k nahlédnutí dne 1. 11. 2011, část dne 12. 12. 2011 a jeden spis nebyl nalezen vůbec, z čehož stěžovatelka dovozuje, že tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost nemusí být dostatečná. Co do naplnění uplatněného zmatečnostního důvodu dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. stěžovatelka odkazuje na hojnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu a namítá, že Obvodní soud pro Prahu 2 po jejím pobytu pátral nedůsledně, a nezdržování se v trvalém bydlišti ještě nemělo být podkladem pro závěr o jejím neznámém pobytu; soudu dále vytýká, že její zastoupení justičním čekatelem coby opatrovníkem bylo ryze formální.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.

Se zřetelem k ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. stojí za zaznamenání, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud konstantně vyjadřuje zdrženlivě, a vychází především z toho, že úvaha, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

). Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob, anebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz

sp. zn. IV. ÚS 289/03

).

Soudy uplatněnou interpretaci pojmu okamžiku, kdy se stěžovatelka dozvěděla o napadeném rozhodnutí, a jeho aplikaci v její věci, však jako výraz flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardně aplikovaného právního výkladu hodnotit nelze. S přihlédnutím k zásadě vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), dle níž je především účastník řízení odpovědný za náležité a včasné hájení svých práv, je vskutku významné, že stěžovatelka po zjištění existence rozhodného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 po dobu cca půl roku nečinila žádné kroky, aby se seznámila s jeho obsahem. Nelze přisvědčit ani argumentu zdlouhavosti vyřízení žádosti o nahlížení do spisu, neboť ve stěžovatelčině případě byly spisy předloženy v době, která poskytovala dostatek časového prostoru pro následné včasné podání žaloby pro zmatečnost.

Z uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2012 č. j. 24 C 133/2011-47 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012 č. j. 18 Co 321/2012-73 posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Nepřípustná je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Co do části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2001 sp. zn. 24 C 133/2001, je namístě konstatovat, že o samotné žalobě pro zmatečnost nebylo dosud rozhodnuto a stěžovatelka tak požadavku vyjádřenému v citovaném ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nedostála. Její návrh je tedy v této části nepřípustný a jako takový jej Ústavní soud odmítl.

Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku pak sdílí její osud, a zvláštního (negativního) výroku již netřeba.

Stojí za zaznamenání, že úsudek "o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva", vyjádřený v rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, skutečný výsledek řízení nepredisponuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu