Constitutional Court dismisses appeal claiming trial courts violated fair trial rights due to insufficient evidence evaluation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of robbery and affray. The court found that while witness testimonies varied, the lower courts correctly evaluated the evidence based on the victim's statement and video footage to determine the defendants' actions were not self-defense. Consequently, the court ruled that the trial courts fulfilled their duty to assess evidence rationally and did not violate the defendant's fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded when the ordinary courts have rationally evaluated evidence and reached a conclusion that is not an extreme excess, even if the defendant disagrees with the assessment.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 826/2012 ze dne 15. srpna 2012, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 2/2011 ze dne 28. ledna 2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 109/2010 ze dne 27. října 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 13. listopadu 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným spolupachatelstvím zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tak, že po předchozím slovním konfliktu, kdy poškozený Z. K. - strážný v drogerii v prostoru za pokladnami požadoval po stěžovateli, P. B., D. S., jeho přítelkyni a jeho matce, aby mu ukázali obsah tašek, tak v prostoru před prodejnou stěžovatel se slovy "že ho zastřelí" naznačil pohyb ruky, takže poškozený se domníval, že chce vytáhnout pistoli a pokusil se vytáhnout vlastní pistoli. Spoluobžalovaní S. a B. na poškozeného skočili a povalili jej na zem a přitom mu odcizili teleskopický obušek. Stěžovatel mu z pouzdra odcizil plynovou pistoli a poté, co za nimi poškozený po jejich odchodu přišel, jej u vestibulu stanice metra znovu napadli. Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že v důsledku výše uvedených rozhodnutí došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel s poukazem na nálezy
sp. zn. I. ÚS 118/09
(N 254/55 SbNU 455),
sp. zn. III. ÚS 61/94
(N 10/3 SbNU 51),
sp. zn. III. ÚS 95/97
(N 76/8 SbNU 231),
sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95) a usnesení
sp. zn. III. ÚS 359/05
(U 22/38 SbNU 579), uvádí, že již v dovolání namítl, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s jeho návrhem na rekonstrukci a konfrontaci, který učinil během veřejného zasedání o odvolání. To konstatoval a vytkl i dovolací soud. Nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu naprosto evidentní, že soud považoval doplnění dokazování za nadbytečné. Obecné soudy skutková zjištění opřely především o výpověď poškozeného K. a nelze souhlasit s tím, že by ten vypovídal v trestním řízení naprosto totožně, a že by jeho výpověď byla v zásadních směrech potvrzena dalšími svědky a důkazy. Naopak se objevily zcela zásadní rozpory mezi výpovědí tohoto svědka v přípravném řízení a jeho výpovědí učiněnou při hlavním líčení, a mezi výpověďmi tohoto svědka a výpověďmi odsouzených a dalších svědků a dalšími provedenými důkazy (videozáznamem). Skutečnosti, k jejichž ověření nebo vyvrácení byly stěžovatelovy důkazy navrhovány, rozhodně nebyly bez důvodných pochybností ověřeny nebo vyvráceny. Skutková zjištění soudů jsou podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obecným soudům se nepodařilo přesvědčivě vyvrátit jeho obhajobu, všechny důkazy byly hodnoceny tendenčně jednostranně v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel neměl v úmyslu poškozenému odcizit nějaké jeho věci, pouze se bránil, protože se obával o svůj život a zdraví. Reálně hrozilo, že by poškozený použil proti stěžovateli zbraně, které mu byly dříve odňaty. Nebylo prokázáno, že by na poškozeného skočil nebo zaútočit pes jednoho ze spoluobžalovaných, a že poškozený vytáhl obušek teprve na svou obranu, jak tvrdil. To je v rozporu s výpověďmi svědků B. a P. Nebylo ani prokázáno, že by stěžovatel poškozenému vyhrožoval zastřelením, a že by naznačoval nějaký pohyb rukou. To je vyloučeno kamerovým záznamem a výpovědí poškozeného. Soud se řádně nevypořádal a nezhodnotil výpověď svědkyně S. Výpověď svědkyně K. se týkala pouze situace uvnitř prodejny a nikoliv vně. Poukazuje na presumpci neviny a nálezy
sp. zn. III. ÚS 1624/09
(N 43/56 SbNU 479) a
sp. zn. I. ÚS 3741/11
ze dne 28. 6. 2012. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje rovněž v tom, že poté, co spoluodsouzený S. odmítl vypovídat, byl v hlavním líčení přečten protokol o jeho výslechu z přípravného řízení. Ten byl proveden v době, kdy proti stěžovateli ještě nebylo zahájeno trestní stíhání, tedy nemohl mu být přítomen a klást při něm otázky. Obecné soudy rovněž nepřihlédly k tomu, jakou měrou jednání každého ze spoluobžalovaných přispělo ke spáchání trestného činu.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (
sp. zn. I. ÚS 68/93
, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (
sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (
sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že poškozený nevypovídal v přípravném řízení a v řízení před soudem zcela shodně, a že každý ze svědků vypovídal o předmětné události trochu něco jiného. Nicméně taková důkazní situace rozhodně není ojedinělá, ale spíše pravidelná. A i v takové situaci mají obecné soudy zásadní povinnost rozhodnout o tom, které důkazy je potřebné k dosažení účelu řízení provést, a provedené důkazy v souladu s procesním předpisem vyhodnotit. Rozhodně nelze dospět k závěru, že by obecné soudy všech stupňů v posuzovaném případě tomuto ústavněprávnímu zadání nedostály.
6. S dovolacím soudem lze souhlasit v tom, že obecné soudy prvního i druhého stupně považovaly provedené dokazování za dostatečné, protože provedené důkazy jednotlivě i v souhrnu vyhodnotily a přesvědčivě vyložily závěry, k nimž na jejich základě došly. Konkrétně dospěly k závěru, že lze vyjít z výpovědi poškozeného K., která je potvrzována videozáznamem z kamery umístěné v prodejně, a výpověďmi svědkyň P., K. a B. Na jejich základě vyloučily, že by se mohlo jednat ze strany spoluobžalovaných o nutnou obranu, protože to byli především spoluobžalovaní B. a S., kteří poškozeného fyzicky vytlačili do prostoru před prodejnou, následně povalili na zem a v této situaci mu stěžovatel odcizil teleskopický obušek a plynovou pistoli. Nutno dodat, že ani výpovědi ostatních svědků, resp. svědkyň, evidentně nebyly s takto zjištěným a jedině rozhodným dějem v rozporu. Proto lze považovat za ještě ústavně souladné, že odvolací soud shledal výslovně navrhované důkazy rekonstrukcí a konfrontací nadbytečnými. Přitom to, že stěžovatel se závěry obecných soudů stran vyhodnocení provedeného dokazování nesouhlasí, a to zcela shodně s obhajobou prezentovanou v průběhu řízení před obecnými soudy všech stupňů, rozhodně neposouvá věc do ústavněprávní roviny.
7. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho obhajobou. Výslovně totiž zdůraznily, že se v daném případě neposuzovalo odcizení určitého zboží obžalovanými z předmětné prodejny. Výpověď spoluobžalovaného S. z přípravného řízení proto nehrála významnější roli. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Tpjf 33/79 ze dne 11. února 1979 (Sb.NS 1980: 1, 10 - Rt 1/1980) pak konstatovaly, že je nerozhodné, že v okamžiku zahájení útoku proti poškozenému ještě nikdo z útočníků neměl v úmyslu poškozenému nějaké věci odcizit. Rozhodné bylo toliko to, že mu je stěžovatel odcizil v průběhu útoku, který minimálně za přihlížení stěžovatele vyvolali spoluobžalovaní B. a S., jak bylo vyloženo výše.
8. Ústavní soud ze shora vyložených důvodů neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu