Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 4383/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.4383.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to translation errors in European arrest warrant. Court finds lower court adequately addressed arguments.

Numero d'incarto II.ÚS 4383/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by W.A.S. against a Supreme Court decision transferring him to the UK for execution of a sentence. The applicant argued that translation errors in the European arrest warrant violated his right to a fair trial and defense. The Court determined that the lower court had thoroughly examined these specific translation and legal interpretation issues, rendering the complaint unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, pokud obecný soud řádně a přesvědčivě vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se správnosti překladu a obsahu evropského zatýkacího rozkazu.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal European arrest warrant translation right to fair trial execution of sentence transfer unconstitutional complaint admissibility

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti W. A. S., zastoupeného Mgr. Peterem Teniakem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 167/2012 ze dne 6. listopadu 2012, spojené s návrhem na přednostní projednání a návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. listopadu 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 2046/2012-226 ze dne 11. října 2012, kterým byl stěžovatel předán k trestnímu stíhání do Velké Británie na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem ve Westminsteru ze dne 27. června 2012, k výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců z celkové výměry 5 let, který mu byl uložen rozsudkem Korunního soudu v Lewes č. j. T1994052 ze dne 1. února 1995, a současně byla předběžná vazba přeměněna na vazbu předávací. Je přesvědčen, že postupem obecného soudu, resp. pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho základní práva podle ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky a ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel shledává porušení svých Ústavou zaručených práv, že stížnostní soud v podstatě vůbec nepřezkoumal procesní postup soudu prvního stupně. Ten postupoval v rozporu s ustanoveními § 409 odst. 2 a § 411 odst. 1 trestního řádu, jak stěžovatel průběhu řízení před obecnými soudy namítal. Poukazoval na prokazatelné formální a věcné nedostatky originálu a úředního překladu evropského zatýkacího rozkazu. Na straně v části (c) odst. 1 "Údaje o délce trestu" chybí v úředním překladu celá pasáž (třetí odstavec ze shora), která je naopak obsažena v originále. Na totožném místě, je věcně nesprávný údaj o celkové délce uloženého trestu, když součet trestů, tj. sodomie 3 roky vězení, pořizování obscénních fotografií 1 rok, vězení a převzetí dítěte bez zákonného povolení (únos dítěte) 2 roky vězení následně, dává dohromady 6 let vězení (nikoli 5 let vězní). Věcně nesprávný je i údaj na straně 4 obou dokumentů v části (e), že měl být stěžovatel roce 1997 propuštěn na podmínku. Originální termín "licence" ovšem nelze přeložit jako podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 88 trestního zákoníku, protože tento institut se překládá jako "probation". V důsledku těchto vad a věcných nesprávností evropského zatýkacího rozkazu nemohly mít orgány veřejné žaloby ani obecné soudy jistotu, že další údaje uvedené v překladu jsou přeloženy správně, resp. že jde o překlad bez vynechání dalších pasáží původního textu. Nemohly mít tedy jistotu o skutečném obsahu evropského zatýkacího rozkazu. Státní zástupce tedy nemohl dostát procesní povinnosti řádně provést předběžné šetření a seznámit stěžovatele s obsahem evropského zatýkacího rozkazu. Tím mimo jiné došlo i k porušení jeho práva na přetlumočení obsahu dokumentu.

3. S ohledem na obsah ústavní stížnosti a možnosti realizace předání do Velké Británie stěžovatel navrhuje, aby bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto přednostně, z důvodu naléhavosti věci.

4. Stěžovatel dále s ohledem na již uvedené navrhl odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.

5. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 1528/12

ze dne 5. září 2012, bod 3).

6. Ústavní soud v minulosti vyložil, že je třeba institut odložení vykonatelnosti, s ohledem na speciální povahu institutu řízení o ústavní stížnosti, vykládat restriktivně

a aplikovat zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (

sp. zn. III. ÚS 258/03

, N 66/33 SbNU 155). V daném případě však sám stěžovatel shledává důvody pro odklad vykonatelnosti pouze v důvodech samotné ústavní stížnosti

a v důvodech pro projednání věci přednostně mimo pořadí. To samo o sobě ovšem příslušné relevance nedosahuje. Proto byl návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odmítnut.

7. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje

k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně jsou prakticky totožné s těmi, jež stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti. Přitom obecný soud se jimi řádně a důkladně zabýval. S argumentací obecného soudu se ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevypořádává, aby tak svým námitkám dodal ústavněprávní rozměr (srov.

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481).

10. Konkrétně obecný soud uvedl, že námitka nesprávného překladu by měla své odůvodnění, pokud by vyžadovaná osoba v důsledku toho nebyla náležitě seznámena s obsahem evropského zatýkacího rozkazu a nemohla tedy uplatnit své právo na obhajobu. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, protože již v předběžném řízení dostal stěžovatel do dispozice kopii evropského zatýkacího rozkazu ve svém mateřském jazyce a orgánům veřejné žaloby výslovně prohlásil, že se s ním dostatečně seznámil

a nepožaduje dalšího vysvětlení. Dále se obecný soud zabýval povahou institutu "licence" a tím, že se stěžovatel ve vztahu k němu nezachoval v souladu s anglickým právem. Konečně se obecný soud zabýval i námitkou, že se soud prvního stupně v důsledku věcných vad a vadného překladu řádně neseznámil s evropským zatýkacím rozkazem a nemohl tedy správně posoudit otázku promlčení trestní odpovědnosti. V té souvislosti obecný soud dospěl k závěru, že jde v daném případě o předání k výkonu trestu a k promlčení výkonu trestu podle českého práva dojít nemohlo. Z toho vyplývá, že se obecný soud řádně a přesvědčivě vypořádal s podstatou námitek stěžovatele

a napadené rozhodnutí proto lze považovat za ústavně souladné. Neexistuje tedy relevantní zásah do základních práv a svobod stěžovatele, který by si vynucoval kasační rozhodnutí Ústavního soudu.

11. Protože Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu